komiks

Kristýna Fingerlandová a Jakob Bachorík / strip

Bílou nití - Rodinná historka

Historka tradující se v rodině Anny Sophie Bobrekové

Britský král Eduard VII., u nás známý také jako vévoda z Lancasteru, nastoupil na trůn po smrti své matky královny Viktorie v roce 1901. Eduard udával tón v módě a prakticky zavedl smokingy. Málokdo ale ví, že za jeho láskou ke smokingu stojí píle jednoho těšínského krejčího z Rakouska-Uherska.

To bylo tak: záhy po svém nástupu na trůn, znuděn ceremoniálními obleky, uchýlil se Eduard ve svém volnu k nošení tvídových obleků. Jeho žena Alexandra Dánská ovšem nerada viděla svého muže v něčem natolik “venkovském”, tvíd pro ni představoval oblečení vhodné tak na lov. Rozmrzelý remcáním své ženy, rozhodl se Edurad tvíd pověsit na hřebík. Aby sehnal odpovídající náhradu, dal vyhlásit soutěž – kdo vymyslí volnočasový oblek hodný krále, tomu bude vyplaceno tisíc liber a stane se vrchním dodavatelem vítězného oděvu pro královský dvůr. Tato výzva byla tak lákavá, že se o ní brzy doslechla celá Evropa a krejčí ze všech zemí se předháněli v tom, kdo navrhne lepší oblek. Eduardovy míry bylo možné získat za odpovídající částku na černém trhu. V Českém Těšíně se o soutěži doslechl panský krejčí Bobrek, shodou okolností taky Eda. Eda získával nápady na své střihy většinou z Vídně, která byla před provinciemi vždy o krok napřed a vrchnost si nemohla vynachválit jeho inovace. Eda moc dobře věděl, že Britové si potrpí na všechno tradiční a správně usoudil, že bláznivé změny a efektní ozdůbky nejsou v tomto případě na místě. Nemaje potuchy o pravém důvodu soutěže, zaměřil se na vládcův oblíbený tvíd a posléze přešel k manšestru, ze kterého spíchl celkem slušivý klasický vycházkový oblek. Když byl s prací hotov, chystal se oblek odeslat. Ten večer ovšem do jeho skromného domova vtrhnul místní obchodník Keller a za ucho táhnul svého pubertálního syna v roztrženém smokingu. Mají jít ten večer do divadla, smoking stál majlant a Bobrek přece nabízí záruční servis! Krejčí popatřil na rozsah škod a otevřel šuplík s černými nitěmi – byl prázdný! Eda se tak zabral do svých manšestrových experimentů, že ho dočista zapomněl doplnit. S děravým smokingem v ruce se horečně rozhlížel, co mu vlastně v dílně zbylo? Ukázalo se, že v potřebném množství mu zbývá už jen nit bílá. Eda zatnul zuby, pomodlil se ke všem svatým a zasednul k šití. Do hodiny byl smoking vyspravený a Keller s podrostkem spokojeně odešli. Bílou nit Eda zamaskoval tak dovedně, že o ní neměli zákaznici tušení. A to mu vnuknulo nápad.

O několik týdnů později shlížel Eduard ze svého trůnu na prezentaci soutěžních kousků a v duchu si smutně přiznával, že nesvěřit veřejnosti manželčinu nenávist ke tvídu byla chyba. Víc jak polovina obleků musela být z tohoto důvodu diskvalifikována. Sluha oznámil, že následující kousek pochází až z dalekého českého “Češína” a je obzvláště vhodný do opery. Eduard pohlédl na černý smoking a tvář se mu trochu rozjasnila. Mírně obyčejné, ale klasické, ocenil kousek panovník. Sluha vzhlédl od dopisu a zadíval se s překvapeným výrazem na smoking. Prý je to ušité bílou nití. Eduard vstal z trůnu a jal se smoking prozkoumávat osobně. Pravda, po nějakých nitích ani stopa, stehy jsou zamaskované dokonale. Ale že by to bylo ušité bílou nití, tomu král neuvěří, dokud se sám nepřesvědčí.

O týden později otevřel Eda Bobrek dveře britské delegaci, která mu s provinilým výrazem předala tisíc liber a smoking k záruční opravě.

Na této historce se mnou bude pracovat Markéta Stará z DAMU, se kterou také dáváme dohromady komiks Americké nebe. Ten je adaptací mého bakalářského scénáře.

Kristýna Fingerlandová

Karolína Litschová - Hrdina

Hrdina
Jsem noirová hrdinka dnešní doby. Žiji jen v noci ve světlech neonů a žlutejch zářivek. Žiju dlouhej
krátkej. Dvanácky od sedmi do sedmi. Noční na benzíně. Stojim za pokladnou a pípám jim to do
systému červenym paprskem. Ty stíny a světla ve tmě jsou jak z Třetího muže, zákazníci zas z
panoptika Salvátora Dalího. Zfetovaný taxikáři, okradený cizinci, kurvy, spousta kurev, policajti, co
se tvářej, že tě ochraňujou a přitom ti koupěj zmrzlinu a chtěj, abys ji před nima lízala. Neřikám, že
se nebojim. Bojim se jak kráva. Pokaždý, když sedim v travaji a venku už je šero a já jedu na
směnu zas pozdě, koušu si nehty a druhou rukou si vjíždim hrůzou do vlasů. Představuju si, co
bych dělala, když by tam na mě někdo vytáhnul bouchačku... A nebo péro... Nevim... Ale vim, že
mi to taky trochu vzrušuje. I když by nemělo. Nejsem žádná femme fatale. Jsem detektiv. Nosim
černý kalhoty a košile. Od doby, kdy jsem schopná mít otevřený oči jen přes noc, považuju za
zbytečný se malovat a mejt si vlasy. Je to tak pro tělo zravější a věřte, že o tom něco vim. Mám za
sebou rok na přírodovědě. Za den vykouřim krabičku cigaret. Mám to přesně rozpočítaný- na cesty,
pauzy, čekání. To už tak zdraví nejni. Ale správnej hrina, by kolem sebe oblak dýmu mít měl. Jen
ten klobouk, co nosil Humphrey Bogart nemám. Ale mám zas lepší postřeh než on. Mám svojí
taktiku a nespoléhám na náhodu. Dělám, že do sebe jen leju colu a civim na ty šťastný rodinky,
který tu visej na reklamách na bagety všude kolem mě. Ale to nenene, jedním očkem pozoruju.Vim
o každý čórce, co k nám chodí. O každym policajtovi, jaká je svině. O všech těch boháčích a jejich
milenkách. Zákaznících lehkejch holek. Vím víc, než si všichni myslí. A to, co vim, je ta nejlepší
superschopnost. Jsem noirovej detektiv. Jsem Karla Coco

Karolína Litschová - Historka

Historka rodinná
Dvorek, bahno, místy tráva. Velká králíkarna a dveře do chlívka. Parohy přibité na vratech do
stodoly. Uprostřed venkovské idyly halda dřeva, dva špalky- jeden menší, druhý zas větší- a pak
také dvě děti, a tak čtyři až pět slepic. Více jistě ne. Copatá holčička v bílých šatičkách, která má
ještě upatlané rtíky od lízátka, které schovává v pokojíku pod polštářem před bratrem a kočkou, se
právě napřahuje aaaaaa sek. Její sekyrka se zasekla do polena a už jí z něj nelze vyprostit.
Dívenka tedy zvedá sekyrku nad hlavu znova, tentokráte i se zaseknutým polenem, čímž se její
výška zdvojnásobí. A buch. A buch. A buch. Poleno nejde rozštípnout. ,,Marie, ty vole, ty jsi fakt
levá," říká jí bratr, který zatím levou rukou rozsekává špalky podvou na první pokus. Marie otočí
nenávistně hlavu směrem k němu, a ten jeho výsměšný pohled ji naprosto dopalí. A sek. Poleno se
konečně rozpadá na dva kousky. ,,Byl v tom suk, Jiří.",,Nevymlouvej se, Máňo, ty bys na první
dobrou nepřesekla ani prst." Roztomilé Marušce se ďábelsky zablýskne v očích. ,,Možná ne,
možná jo." ,,Na to nemáš ani sílu ani odvahu, Marjáno," směje se Jirka. Zatím. A odhazuje sekyrku
za sebe, čímž zajistí, že k obědu bude zas kuřecí. ,,Možná nemám, možná jo." Jiří sebejistě
pokládá prst na Mariin špalek. ,,Tak co? Stejně to neuděláš." Maruška, která je dnes mou
babičkou, matkou dvou dětí, ženou čtyř nebožtíků, pomalu zvedá sekyrku nad hlavu. Jiřímu
dochází, že jde do tuhého. Marie křečovitě svírá topůrko. Jiří se křečovitě usměje. A sek.