Historka rodinná
Dvorek, bahno, místy tráva. Velká králíkarna a dveře do chlívka. Parohy přibité na vratech do
stodoly. Uprostřed venkovské idyly halda dřeva, dva špalky- jeden menší, druhý zas větší- a pak
také dvě děti, a tak čtyři až pět slepic. Více jistě ne. Copatá holčička v bílých šatičkách, která má
ještě upatlané rtíky od lízátka, které schovává v pokojíku pod polštářem před bratrem a kočkou, se
právě napřahuje aaaaaa sek. Její sekyrka se zasekla do polena a už jí z něj nelze vyprostit.
Dívenka tedy zvedá sekyrku nad hlavu znova, tentokráte i se zaseknutým polenem, čímž se její
výška zdvojnásobí. A buch. A buch. A buch. Poleno nejde rozštípnout. ,,Marie, ty vole, ty jsi fakt
levá," říká jí bratr, který zatím levou rukou rozsekává špalky podvou na první pokus. Marie otočí
nenávistně hlavu směrem k němu, a ten jeho výsměšný pohled ji naprosto dopalí. A sek. Poleno se
konečně rozpadá na dva kousky. ,,Byl v tom suk, Jiří.",,Nevymlouvej se, Máňo, ty bys na první
dobrou nepřesekla ani prst." Roztomilé Marušce se ďábelsky zablýskne v očích. ,,Možná ne,
možná jo." ,,Na to nemáš ani sílu ani odvahu, Marjáno," směje se Jirka. Zatím. A odhazuje sekyrku
za sebe, čímž zajistí, že k obědu bude zas kuřecí. ,,Možná nemám, možná jo." Jiří sebejistě
pokládá prst na Mariin špalek. ,,Tak co? Stejně to neuděláš." Maruška, která je dnes mou
babičkou, matkou dvou dětí, ženou čtyř nebožtíků, pomalu zvedá sekyrku nad hlavu. Jiřímu
dochází, že jde do tuhého. Marie křečovitě svírá topůrko. Jiří se křečovitě usměje. A sek.
Žádné komentáře:
Okomentovat