HRDINA
CPTN. BRITT
Kapitán
Britt pochází z Afriky. Je to zabiják lvů a ochranitel
nevinných panen (většinou zeber). Vycvičil sám sebe na přežití
v buši, v nehostinné poušti a na savanských loukách. Hovoří
plynně česky, afrikánsky, anglicky a jazykem kmene Masajů,
Pigmejů i Sunů. Je to zkrátka multitalent. Nohy má vycvičené na
rychlý stíhací běh a přesný zásah do smrtelného místa
predátora. Jeho životním posláním není zabíjení, ostatně lvi
patří mezi jeho nejbližší přátele, nicméně neměli by si
dovolovat mimo základní pravidla divočiny a už vůbec by se
neměli nechat strhnout svým nenasytným chtíčem obžerství,
které, jak známo, lvům často ujede. Britt jde příkladem. Je to
neuvěřitelný asketa. Jeho jídelníček tvoří pouze jeden typ
potravin. Kapitán tvrdí, že pestrost vzbuzuje touhu po dalším,
přijímáte-li ovšem jídlo jen jako životadárnou nutnost v jeho
nejzákladnější formě, nikdy se z vás nestane krvelačný
žrout, který by lovil slůňata pro potěšení z měkkosti
jejich masíčka. Britt ví, že zabít slůně je jeden
z nejodpornějších možných zločinů dnešní doby, a proto
si na pytláky a jiné pochybné existence dává dvakrát pozor.
I přes svůj
tvrďácký zevnějšek a chladné zvyky dokáže být kapitán Britt
velice srdcevřelý. Když necítí stav ohrožení, miluje lenošení
se svými blízkými, pro které by se roztrhal. Je to pozorný
společník, zamilovává se silně a na celý život. Dámy, pozor!
Kapitánovi je, jako většině tvrďáků, velice snadné zlomit
srdce. Tento čin se ovšem zásadně nedoporučuje. Kapitán se
nemstí, jeho zlomená duše ovšem dokáže oslabit tělo a tohodle
nedocenitelného chlapáka zcela zahubit.
Kapitán je velice
společenský. Skupinu svých blízkých dokáže bavit celé hodiny
vtípky a legráckami, které se v té jeho ušaté zrzavé
kebuli množí snad dělením. Je to dobrácká a positivní povaha.
RODINNÁ
POHÁDKA TŘI KRÁLÍČCI
Žili byli tři
bratři. Nevyrůstali ani za sedmero horami ani v jiné pohádce,
dokonce ani ve stejném světě. Narodili se každý v jiné
novohistorické době, jeden v šedesátých letech, druhý
z kraje osmdesátých a ten třetí těsně před koncem druhého
milénia. Přesto to byli tři bratři jak se patří a byla jim
udělena jména podle tři nejdůležitějších českých králů.
Tvůrce tohoto důležitostního žebříčku, jejich otec, se cítil
zavázán historii a tradici a potřeboval je obě znovu naplňovat.
Byl více než přesvědčen, že zrovna jeho synové jména ponesou
čestně a hrdě. Otec se ve svém životě ale leckdy spletl a
přepočítal. Možná tuto vlastnost získal přidělenou osudem,
možná ji zdědil po svém královském jmenovci, s nímž spolu se
svým nejmladším synem každoročně slaví státní svátek.
Rozhodně ve své syny věřil a teprve jejich zprávy z cest na
zkušenou jej z jeho naivní představy vyváděly.
Prvního syna,
prvního českého krále, vyslal otec na zkušenou do hor. Na
Špičáku poblíž Železné Rudy měl syn nastoupit do služeb
majitele hotelu, který na syna, poprvé samostatně cestujícího
vlakem do vzdáleného města měl čekat na nádraží a odvézt jej
do hor. Smluvená hodina a smluvené místo – oba aktéři na
peróně vyhlížejí toho druhého. Syn čeká na svého nového
pána a nic. Hoteliér vyhlíží prvního českého krále, ale král
nikde. Počká ještě hodinu, pak se vydá domů, hotel se sám
neobhospodaří. První český král neváhá a po několika
minutách volá z budky domů otci, že jej majitel hotelu
vypekl. Otec se se synem domlouvá, že zavolá do hotelu, jestli na
příjezd prvního českého krále nezapomněli, zjistí co a jak, a
ať mu syn za několik minut zase zavolá, jak pochodil. Syn, první
český král si dobu čekání krátí dospěláckým pokuřováním
ze starobylé dýmky, je přeci již jako dospělý muž ve světě
na zkušené a cigarety jsou pro děti. Když se otec dovolá do
hotelu, je mu řečeno, že pan šéf pro mladého prvního českého
krále již vyjel. Při dalším telefonickém rozhovoru otec vznese
dotaz přes půl republiky: „Kde přesně jsi vystoupil?“ Syn se
durdí, jak si otec může vůbec myslet, že on, první český
král, by mohl nezvládnout tak primitivní úkol jako vystoupit ve
správném městě z vlaku. „Jistě že jsem v Železné
Rudě, kde bych byl.“ Otec je ovšem už trochu poučen a
nedůvěřivý: „Opravdu?“ „Opravdu. Je to tu napsané na všech
perónech.“ „A co přesně je tam na těch cedulích, můj milí
první králíčku, napsané, přečti mi to přesně.“ Syn se
zhluboka nadechne a chce otci předložit svůj triumf. V průběhu
hláskování nápisu si začne uvědomovat, co se to v té
Železné Rudě stalo. „E-i-s-e-n-s-t-a-i-n.“
Po tomto výstupu
otec spráskl ruce a začal si představovat, jak jede pro svého
nezletilého syna kamsi do Němec a snaží se vysvětlovat cizinecké
policii, že za vším tím, co se přihodilo, stojí jen drobná
otupělost jeho syna. Vložil později naděje do svého
druhorozeného, krále poděbradského, který to ovšem po pár
pokusech opustit rodné město a ve světě si něco vyzkoušet vzdal
také. Nešlo jen o tu hloupou episodu s přestupem na vlak na
Prahu, který nakonec záhadně zamířil do Havlíčkova Brodu, ve
vlacích se jeden nevyzná a špatně přestoupit může každý,
důležitější bylo to, jak se otec přesvědčil o synově
nesmyslu pro orientaci, když pod synovou navigaturou rodina na cestě
do Chorvatska již pošesté za poslední čtyři hodiny vjížděla
do Terstu. V tu chvíli otci došlo, že je třeba zaměřit se
na nejmladšího, který snad jako moderní dítě dokáže čelit
potřebné kosmopolitě a konečně ten svět zdolat. „Musí, když
už je to koneckonců můj jmenovec.“
Otcův jmenovec
dokázal leccos, obsadil francouzskou Bretagne, britský Lincoln a
kdejaké místo na Slovensku, v Polsku a v Německu. Když se
ovšem vrátil zpět do rodné Prahy, musel je jednou přeci jen
otočit na otce. Při cestě do Divadla v Dlouhé musel zkrátka
volat s.o.s. „Tatínku, mám problém,“ zněla věta na
Masarykově nádraží. Zase ta železnice. „Já vystoupil na
Náměstí republiky a to náměstí tu není.“ Hloupému bloudu se
státním svátkem otec vysvětlil, že metro, ten podzemní vlak, má
většinou dva východy.
Otec opět nad
telefonem, tentokrát již mobilním, spráskl ruce. Kruh se
zacyklil. Pochopil, že ne každý král je neomylný hrdina jako on,
ubytoval tedy své tři králíčky na různé kopce nad Prahu –
Hradčany, Letnou a Kobylisy – a nechal je klidně kralovat.
Koneckonců, králům je nejlépe na trůnech a trůny jsou jen a jen
doma. Otec své syny ovšem nepřestal milovat, své realizační
ambice ale konečně vložil jinam. Bylo to snad štěstí, že měl
ještě kam. Osud to zařídil tak, že ke každému synu se otci
narodila i dcera a dcery, ty svůj osud naplnily dosyta. Ale to už
je jiný příběh.
Žádné komentáře:
Okomentovat