Komixový charakter
Noc je tichá a temná.
Les klidně šumí v pravidelém
rytmu.
Když mu budete naslouchat, uslyšíte
každé pohnutí větvě, každý nádech spícího zvířete. Každý
krůček vaší kořisti.
Nejradší pozoruju ostatní, jak
těsně nad ránem loví ptáky a hraboše. Schovávám se za stromy,
protože se jich bojím. Ale vím, že mě máma ochrání. V noci
nemusím mít strach z ničeho, protože máma vždycky ví, co
dělat.
Někdy si přeju, aby noc nikdy
neskončila.
Jednou ráno se probudila sama. Malé,
chvějící se liščí tělo, ze kterého při každém nádechu
vystupují žebra. Nádech, výdech. Obláček sražené páry. Tmavě
mandlové oči vyděšeně mžourají ve tmě. Nikdy předtím sama
nebyla. Samota ji děsila.
Opatrně výjde ven ze svého úkrytu
hluboko pod zemí. Venku je tma, ještě se nerozednělo. Provázky
mlhy se výhružně proplétají okolo kmenů stromů.
Nejistě si přitáhne nepoměrně
dlouhý ocas blíže k tělu. Rozhlíží se okolo sebe. Nikde nic.
Ticho. Zastříhá špičatýma, šedýma ušima a odhodlá se
udělat pár kroků před sebe. Nejdřív jen opatrně, trošku
namočit kotník v mléčné mlze plazící se okolo. A zase ho
rychle vytáhne. Znovu. A pak vstoupí do mlhy.
Pod bíle mléčnou vrstvou nic
nevypadá strašidelně a nebezpečně. Mandlové oči si vše
zvědavě prohlížejí. Liška nakrčí černý nos a zastříhá
nepřirozeně velkýma, špičatýma ušima. Okolo ní proletí
včelka. Tlamou s jehličkovitými, dětskými zuby po ní vystartuje
a rozběhne se za ní, ale včela se stihne schovat do úlu spadlého
pod strom. Liška doběhne až k úlu. Poslouchá včelí bzučení.
Dlouhým, šedým čumákem šťouchne do hnízda. Vyletí z něj
několik včel. Létají lišce okolo hlavy a ta se na ně
fascinovaně dívá. Několikrát klapne tlamou, jak se některou z
včel pokouší chytit.
Konečně. Klap! Má ji. A zkouskn.
Najednou bolestivě zaskučí. Otevře tlamu, včela vyletí ven a
lišce zůstane jazyk bezvládně viset z pusy. Z úlu najednou
vylétají další a další včely, až jich je celý roj. Liška
začne vyděšeně couvat.
Běží pryč lesem. Větve ji šlehají
do hubeného těla, cuchají kožich a nechávají za sebou špinavé
šmouhy. Proběhne kaluží a do půl těla se namočí. Lepí se na
ni prach a listí, až celá její rezavá srst není už vůbec
rezavá, ale hnědošedá. Vyděšeně se otočí za sebe, zda ji roj
stále pronásleduje a najednou zakňučí. Ocásek jí zůstal
chycený v pasti. Škubne sebou, osvobodí se, ale strhne si kus
srsti. Bílá špička ocasu začíná rudnout krví.
Liška unaveně oddechuje, špinavá,
ztracená. Opatrně, našlapuje. V mlze všechno vypadá jinak. Méně
nebezbečně.
Dojde na kraj lesa. V dálce svítí
světla města. Liška stojí na poli, za kterým se město
rozkládá. Z ocásku na zem dopadají kapky rudé krve.
Žádné komentáře:
Okomentovat