Aneta Honzková - Hrdina

Komixový charakter

Noc je tichá a temná.
Les klidně šumí v pravidelém rytmu.
Když mu budete naslouchat, uslyšíte každé pohnutí větvě, každý nádech spícího zvířete. Každý krůček vaší kořisti.
Nejradší pozoruju ostatní, jak těsně nad ránem loví ptáky a hraboše. Schovávám se za stromy, protože se jich bojím. Ale vím, že mě máma ochrání. V noci nemusím mít strach z ničeho, protože máma vždycky ví, co dělat.
Někdy si přeju, aby noc nikdy neskončila.


Jednou ráno se probudila sama. Malé, chvějící se liščí tělo, ze kterého při každém nádechu vystupují žebra. Nádech, výdech. Obláček sražené páry. Tmavě mandlové oči vyděšeně mžourají ve tmě. Nikdy předtím sama nebyla. Samota ji děsila.
Opatrně výjde ven ze svého úkrytu hluboko pod zemí. Venku je tma, ještě se nerozednělo. Provázky mlhy se výhružně proplétají okolo kmenů stromů.
Nejistě si přitáhne nepoměrně dlouhý ocas blíže k tělu. Rozhlíží se okolo sebe. Nikde nic. Ticho. Zastříhá špičatýma, šedýma ušima a odhodlá se udělat pár kroků před sebe. Nejdřív jen opatrně, trošku namočit kotník v mléčné mlze plazící se okolo. A zase ho rychle vytáhne. Znovu. A pak vstoupí do mlhy.
Pod bíle mléčnou vrstvou nic nevypadá strašidelně a nebezpečně. Mandlové oči si vše zvědavě prohlížejí. Liška nakrčí černý nos a zastříhá nepřirozeně velkýma, špičatýma ušima. Okolo ní proletí včelka. Tlamou s jehličkovitými, dětskými zuby po ní vystartuje a rozběhne se za ní, ale včela se stihne schovat do úlu spadlého pod strom. Liška doběhne až k úlu. Poslouchá včelí bzučení. Dlouhým, šedým čumákem šťouchne do hnízda. Vyletí z něj několik včel. Létají lišce okolo hlavy a ta se na ně fascinovaně dívá. Několikrát klapne tlamou, jak se některou z včel pokouší chytit.
Konečně. Klap! Má ji. A zkouskn. Najednou bolestivě zaskučí. Otevře tlamu, včela vyletí ven a lišce zůstane jazyk bezvládně viset z pusy. Z úlu najednou vylétají další a další včely, až jich je celý roj. Liška začne vyděšeně couvat.
Běží pryč lesem. Větve ji šlehají do hubeného těla, cuchají kožich a nechávají za sebou špinavé šmouhy. Proběhne kaluží a do půl těla se namočí. Lepí se na ni prach a listí, až celá její rezavá srst není už vůbec rezavá, ale hnědošedá. Vyděšeně se otočí za sebe, zda ji roj stále pronásleduje a najednou zakňučí. Ocásek jí zůstal chycený v pasti. Škubne sebou, osvobodí se, ale strhne si kus srsti. Bílá špička ocasu začíná rudnout krví.
Liška unaveně oddechuje, špinavá, ztracená. Opatrně, našlapuje. V mlze všechno vypadá jinak. Méně nebezbečně.

Dojde na kraj lesa. V dálce svítí světla města. Liška stojí na poli, za kterým se město rozkládá. Z ocásku na zem dopadají kapky rudé krve.  

Žádné komentáře:

Okomentovat