Pražský kovboj
Mává na mě muž. Není to ale žádný můj známý, nepřísluší ani k mé věkové kategorii, aby byla
možnost, že bych ho znala z některého z těch bizarních věčírků, které si úplně nepamatuji. I když,
takovou možnost musím nedobrovolně připustit, zdá se to však nepravděpodobné.
Mává na mě už i kovbojským kloboukem, který sňal z hlavy. Jsem si úplně jistá, že jsem ho nikdy
neviděla, už jenom díky tomu klobouku. On si je ale evidentně jistý opakem. Nebo by mě možná
jenom chtěl znát. Usmívá se od ucha k uchu. Nepůsobí ani trochu bláznivě, spíš ležérně. V kožené
soupravě si ani v nejmenším nepřipadá nepatřičně. Je klidný. Zen.
Znovu zamává. Teď už jsem přesvědčená, že si myslí, že mě zná.
Holá hlava se mu leskne na sluníčku, viditelně nadstandartně rozměrné uši červenají. Asi přemýšlí.
Vypadá v místním koloritu exoticky. Křoví mu vytváří staré pražské činžáky a nápis LUXURY
LIVING na výloze obchodu s nábytkem, působící jako nadpis jeho vlastní velké a nesouměrné
hlavě. Asymetrie však dodává jeho tváří cosi oduševnělého i mužského. Prošel si asi zlem. Do
kontextu ulice zapadá asi tak, jako by zapadalo slunce zbarvené do fialova. To ale nic nemění na
tom, že by stejně nakonec zapadlo.
Já na jeho pozdravy nijak zvlášť nereaguju, on si tedy posadí klobouk zpátky na hlavu a spokojeně
přechází přes přechod. Pozoruju vysoké kožené boty při jejich stereotypním klap klap, tvořícím v
tomto případě významný zvukový doprovod zvolnělé chůzi. Přejde na mou stranu, já na jeho.
Neohlédnu se, ale slyším to jeho klapání a připadá mi, jako bych ho najednou znala.
Prochází městem bez zavazadla jako takový přízrak a zdraví lidi, protože mu někoho připomenou
nebo prostě jenom protože chce? Možná je to poutník, který zná všechny. Ví o nás i to, co sami
nevíme. S poklidným úsměvem ignoruje zákony a společenský kód. Je to fantom.
Ne. Myslím, že je to spíš jenom pán z fotky, který se ztratil a nemůže se vrátit, tak se snaží
kontaktovat lidi, které zná z ostatních fotek, aby ho vzali s sebou zpátky. Neuvědomuje si, že oni si
neuvědomují, že znají jeho. Žijí si svůj bezduchý "luxury living", fotí se tu a tam a hle! Duše se po
kouskách přesouvá do fotek, aniž by o tom měli tušení. Ale jak ji dostat ven? A proč to pán vzal
zkratkou zrovna přes fotku Prahy?
Rodinná historka:
Babička Kočková
Když jsme byli malí, naši sousedi měli vždycky koťata. Minimálně pět v každém vrhu. My jsme
měli vždycky křečky, kteří pořád umírali, nikoho to už nebavilo. Jednoho jsem pojmenovala
Aragorn. Myslela jsem, že tedy přežije vše, ale dostal jakýsi křeččí druh lepry a opustil nás.
Chtěli jsme s bráchou kočku. Koček bylo všude spousta, ale my neměli žádnou svojí. No co je to za
spravedlnost? A to bydlíme v domě s babičkou, které se odjakživa neřekne jinak než babička
Kočková. I děda měl vždycky koček dvacet divokých, které ale raději skočily do místní bažiny, než
by nechaly vaši ruku spočinout na své srsti.
Jednou jsme byli zase "na hlazenou" u sousedů. Přišli jsme hrozně naštvaní, že už to takhle dál
nejde, ale s mámou to ani nehlo. Neměla však na vybranou.
Druhého dne se na naší zahradě objevila kočka. Docela škaredá, vychrtlá a bojácná. Přišla se k nám
jenom najíst a vyspat se do ostružiní, ale to ještě netušila, na jakém území se to vyskytla.
Babička se večer procházela po zahradě ve svých oblíbených polyesterových květovaných šatech
alá deratizační oblek. Zastavila se u ostružin, aby se zaposlouchala do netypického zvuku. Takhle
přece ostružiny nedělají! Jakmile se v křoví zaleskly dvě žluté oči, měla jasno. Začala si s kočkou
povídat a poté, co jí zprostředkovala několik takových psychologických sezení, kočka byla
definitivně rozhodnuta u nás zůstat.
Tenhle rok je jí devět. Vypadá to, že mládne. Porodila jednoho čarodějnického tygra a bílou
kouzelnou mluvící kočku, která si uměla sama otevřít dveře (strašidelné noci), ale oba nakonec
přežila. Mamčina kamarádka pracuje v psychiatrii Na Kopečku, kde našli rezavého kocoura s
nejdelšíma nohama na světě. César sice rád pyšně pózoval, snažil se vypadat intelektuálně i
monumentálně zároveň, ale jednou se o to takhle snažil v zimě venku, nachladl a opustil nás. Naše
kočka ne. Sice nemá jméno, říkáme jí většinou Naše kočka, ale zdá se, že má všechno ostatní.
Přežije všechno a dokonce vyléčí i vás (většinou to funguje v kombinaci s domácí slivovicí). Může
být kočka čarodějkou?
Džusové blues
Naše rodina sedí v autě, odjíždíme z restaurace. Táta řídí, my sedíme na zadních sedadlech. Vypráví
nám o svém novém životě, spletitých duchovních cestách. O tom, jak má nový klub v Brně,
Dvojpaprsek, kde dělají přednášky o nalezení sebe sama. Dvojpaprsek prý znamená spojení s vaším
pravým partnerem. Jedině skrz toto spojení můžete zažít opravdovou lásku, najít sama sebe, dojít
klidu duše. Vyrovnání. Tím se může kompletně uzdravit svět, rodiny. Když budou jejich členové se
svou pravou láskou, skrz to přichází vyrovnání se a taky porozumění ostatním.
Všechno je to myšlením. Vlastně vůbec nezáleží, jak funguje svět okolo, ale jak přemýšlíme my
sami, říká táta. Pak taky říká, že chvátá, že to musí všechno připravit, obnovit energetický pole a
tak. To se musí znovuobnovit energetické pole… a tak. Působí překvapivě vyrovnaně, ale moc o
tom mluví.
Auto vjíždí do malé uličky. Ulice se zatarasí dodávkou, která zastaví uprostřed ulice. Vystoupí
postarší pán a začne vykládat zboží a nosit ho do restaurace. Všichni ho napjatě sledujeme. Čekáme.
Táta začne být asi po třech minutách nervózní, zavládne ticho.
Další tři minuty.
Táta začne zvolna nadávat a postupně se chová jako běžně nasraný člověk. Teda, trochu
nadprůměrně nasraný. Vystoupí z auta, osloví muže, který drží plné krabice. Muž odpovídá a kroutí
hlavou. Něco si říkají, sledujeme je z auta.
Muž pokračuje v činnosti. Táta se chytá za hlavu, rozhazuje zběsile rukama a výrazně gestikuluje.
Děsivě přitom koulí očima. Vypadá to, že už se vrací k autu, zatímco něco vykřikuje, ale najednou
se otočí. Přistoupí k muži, vezme džusy z krabice, rozmáchne se a začne je házet po dodávce. Přes
přední sklo začne stékat červená tekutina.
Muž nevěřícně zírá. Vrhne se k otci, ale ten ho zadrží jedním pohybem ruky a řve dál na celou ulici.
Začnou se rvát. Sedíme na sedačkách jako zařezaní, nevíme, jestli se smát nebo brečet. Osmělím se
a vystoupím ven z auta. Otec slyší výrazný zvuk dveří od auta, otočí se.
V okamžiku nepozornosti ho cosi udeří do hlavy. Po čele mu začne stékat červený džus. Uklidní se,
nastoupí do auta, bez jediného slova o tom, co se právě událo. Mlčí a my jsme rádi, že chvíli
nemusíme poslouchat nic o spiritualismu. Pustíme si radši rádio.
Žádné komentáře:
Okomentovat