Hrdinové: OLUŠKA A BOJISLAV
Jsou to herci, kteří se rodí každou noc, když lidé, jejich věční režiséři, zavřou oči. Prazvláštní tvorové. Do ruky dostanou scénář, na kterém je jen několik bodů. Kostru snu, který musí sehrát. Pan Jupimon má také své dva herce – Bojislava a Olušku. Vždy, když zavře oči, zrodí se z jeho těla dvojice služebníků lidské mysli. Když usne, jeho bulvičky vyskočí z dírek jako dvě kuličky a levitují ve vzduchu nad ním. A tím to nekončí. Po očích následují i uši, nehty a pár vlasů, které se ve vzduchu jako dvě kosmická tělesa začínají spojovat dohromady.
Netrvá to dlouho a na peřině pana Jupimona se objeví dva velmi zvláštní panáčci. Jejich těla na první pohled vypadají přímo strašidelně. Oba mají hlavu utvořenou z očních bulviček pana Jupimona, jako tělo jim pod velikým okem sedí ušní trychtýř, zuby se ujímají role končetin a pár vlasů s nehty se postará o pokrývku hlavy a oblečení. Pan Jupimon při tom spí klidně dál, jakoby se nechumelilo. Na závěr proměny si oba panáčci stáhnou pár řas a poskládají si z nich jednoduchý obličej. Poté Oluška mávne ručkou, a pár stříbřitých vlasů pana Jupimona se snese na místo, kde ještě před chvílí trůnily uši. Vlasy se chvíli přeskupují, různě spojují a nakonec se shluknou do tvaru, který byl k nerozeznání od opravdových uší. Když je proměna dokonána, oba panáčci dojdou na římsu okna. Tam k nim dupluje list s novým nočním příběhem. Vrhají se do víru noci a sen může začít.
RODINÁ HISTORKA: Epolety
Můj děda byl terč. Terč, do kterého babička házela šipky svojí věčné nespokojenosti. Vytrvalý, submisivní, nechával se bodat a bodat pořád dokola nekonečnými výčitkami, křivdami, řevem a urážkami. Babička byla generál. Děda pěšák. Hubený, ale šlachovitý atlet, co rád běhal a moc toho nenamluvil. Vždy jsem v něm viděl toho moulu, co si vše nechá líbit, jen se usměje, mávne na řečmi rukou, a všímá si svého. Samorost par excellence. Jednou jsme šli takhle na výlet do svobody nad Úpou. Já, bratranec, generál a pěšák. Bylo slunečno a vycházeli jsme z lesa. Babička přikázala, že musíme doplnit tekutiny, a tak jsme zamířili do místní knajpy poblíž nádraží. Moc dlouho nás to tam ale s bratrancem nebavilo. Bylo nám oběma okolo deseti let a chtěli jsme něco podniknout. Přes ulici stál plot s ocelovými laťkami a za ním se míhaly mašiny. Plot připomínal spíš vězeňské mříže, než cokoliv jiného. Tehdy nás ještě bavilo koukat na přijíždějící vlaky. Zvedli jsme se a šli jsme k mřížím. Generál už neměl dost sil nás koordinovat, a tak jsme s dědou pěšákem šli koukat, jak přijíždí na nádraží jedna souprava za druhou. Po chvíli ale nás i tohle přestalo bavit. Generál se už blížil a měl se konat další turistický výšlap kamsi do neznáma. V ten okamžik ale bratranec prostrčil hlavu mezi mřížemi a s tímto vylepšením dál koukal na vlaky. Sranda. Už jsem chtěl strčit hlavu za ním, když v tom jsem zjistil, že bratranec hlavu nemůže jaksi vytáhnout zpět. Zákon – když to šlo dovnitř, musí to jít i ven, přestal jaksi fungovat. Bratranec začal hystericky řvát, generál vyskočil jako čertík z krabičky a už to jelo. Bědování, hysterie, pláč, nadávky. Babička nevěděla, co si počít, rvala bratrancovu hlavou zpoza mříží, až to vypadalo, že mu ji utrhne a zakutálí se hezky mezi koleje. V ten okamžik ale pěšák vstal, protáhl si ruce, uchopil dvě
mříže svírající bratrancovu hlavu a železa roztáhl. Všichni utichli. Bratranec pomalu vyndal hlavu zpoza mříží a obdivně koukal na dědu. Pozoroval jsem celou scénu a nestačil se divit. Mezi mřížemi byla průrva, jakoby tudy proletěla dělová koule. Děda se jen usmál a řekl: „Tak jdeme, ať jsme doma za světla.“ Babička ještě chvíli nevěřícně koukala a pak ji nezbylo nic jiného, než se jako poslušný pěšák zvednou a následovat svého manžela.
Žádné komentáře:
Okomentovat