Šátek
Do pokoje malé dívky pronikaly čtvercovými okny slabé záblesky růžového světla. Vždycky na kratičký okamžik ozářily parapet a rozestlanou postel i se zaprášenými knihami na polici nad ní a potom světlo zase zmizelo, aby se po chvíli objevilo znovu. Děvče, které v té místnosti spávalo, sedělo na studeném kamenném parapetu ušpiněného okna zachumlané do silného vlněného šátku po své babičce. Dostala ho minulý rok. Byl to veliký sytě karmínový čtvercový šátek se střapci po celém okraji. Ráda si v něm hrála na všelijaké pohádkové bytosti. Přestože její babička rozhodně nebyla žádná čarodějnice, byly to právě ony, za koho se malá Mignonne tak často vydávala. Šátek byl dost veliký, aby ji celou zakryl, když si ho přehodila přes čokoládově hnědé vlasy, které se jí v malých prstýncích stáčely až na ramena. Maminka se jí vždycky smála a říkala, že by si měla hrát spíš na princeznu.
„Jenže to bych nesměla mít tyhle tečky,“ ukázala si vždycky Mignonne na kulatý nosík s několika pihami tmavými jako kakao.
„Copak princezny nemůžou mít pihy?“ zeptala se jí maminka s úsměvem, jak si malou Nonie prohlížela od hlavy až k patě zabalenou v šátku po své matce.
Na to Mignonne pokaždé zavrtěla hlavou. „Princezny musí být krásné.“
„Ale vždyť ty jsi krásná,“ pohladila ji maminka po nose bříškem svého ukazováčku a Nonie blaženě přivřela kaštanové oči. Ruce její maminky vždycky krásně voněly kořením z kuchyně. Skořicí, badyánem a levandulí…
Nonie měla levanduli ráda. Tady na jihu jí bylo všude plno. Při každé cestě do města si prohlížela fialové lány omamně vonících keříků a pozorovala včely, které nad nimi létaly. Když byla menší, jedna ze včel ji štípla přímo před jejich domem, kde si hrála u nevelkého jezera. Toho dne se poprvé setkala s jejich sousedkou, která bydlela na druhé straně vody.
Teta Nanette, jak Mignonne velmi mladé ženě říkala, jí ošetřila štípnutí a zavedla ji k sobě domů. Na ten den Nonie nikdy nezapomene. Tetin dům byl vlastně jedna veliká místnost v přízemí a pak další dvě v podkroví, kam se ona nikdy nepodívala. Světnice dole jí ale úplně stačila. Všude bylo plno sušených rostlin a hrnců, mís, šálků na čaj a kávu, ohromné množství kuchyňských potřeb, látek, jehel a nití a taky pár buclatých černých kotlíků připravených k použití hned vedle vždy rozpáleného ohniště.
„Na co to máš?“ zeptala se jí tenkrát Nonie a ukázala na jeden obzvlášť veliký hrnec.
„Na čarování,“ usmála se prostě dívka, které snad nemohlo být ještě ani dvacet let. Měla velmi dlouhé blonďaté vlasy, ve kterých vždy nosila květ nějaké rostliny ze své zahrady. Nonie ji každé ráno viděla oknem svého pokoje, když po východu slunce zalévala divoce se rozrůstající červené růže, zimolez a jedovaté durmany, které stály ve velikých květináčích podél zdi domu. Těchhle rostlin se Mignonne bála. Byly vyšší než ona a v létě kvetly dlouhými květy vypadajícími jako hlásné trouby. Vždycky se jí zdálo, že se ji ty zvony snaží sníst. Nejspíš by to pro ně nebylo zas až tak těžké. Jednou o tom říkala své mamince a ta jí vyhubovala.
„Nemáš tam co dělat, Mignonne,“ zamračila se a vrhla přes jezero rozčilený pohled. „Je to cizí paní.“
„Teta Nanette je naše sousedka a je moc hodná,“ oponovala Nonie nazlobeně, protože i když se durmanů bála, nemínila se vzdát příležitosti vidět je znovu.
„Až se tam příště objevíš,“ prohlásila však její maminka, „ty květiny tě úplně celou sní.“
Od té doby měla Nonie z durmanů přímo hrůzu a k tetě Nanette už nechodila. Vlastně to ani nebyla její teta. Malé děti ale mají často zvyk říkat všem lidem z okolí teto a strejdo, pokud nejsou příliš staří na to, aby jim říkaly babičko nebo dědo.
Přestože ji těžká a silná vůně durmanů valící se večer co večer přes jezero děsila, nemohla si Mignonne pomoci a toužila se znovu podívat do Nanettina domku a zahrady.
Vídala tu dívku, jak ráno sedává pod tlustou, starou vrbou na jejich břehu jezera a pere ve vodě pestrobarevné šátky. Měla ale přísně zakázáno se k ní přibližovat. Zůstávala tak aspoň dost blízko, aby slyšela, jak si Nanette s vrbou povídá a vypráví jí příběhy o každém z těch šátků, které utkala. S předstíráním, že trhá fialky a další její oblíbené kvítí, si Nonie vyslechla příběh o mladíkovi, kterému zemřeli rodiče, a tak jeho sestra přišla za Nanette, aby pro něj utkala šátek, který by ztracenému bratrovi dodal zpět vůli k životu. A tak to šlo dál. Jak Nonie zjistila, Nanette všechny ty šátky tkala z květin. Nezáleželo na tom, z jakých. Dokázala to ze všeho, co mělo květy. V jejích dveřích se den co den střídali muži i ženy s náručemi slunečnic, růží a levandule, ale i pampelišek a dalších květin rostoucích na lukách kolem jejich a jejího domu. V noci pak Nonie koukala oknem ven a sledovala okna domku na druhé straně jezera. Pokud toho dne Nanette dostala slunečnice, plála do noci žlutou barvou jasného letního dne. Když někdo přinesl růže, blikotala sladkou červení a z komína se valil jemně světélkující kouř stejné barvy.
Mignonne věřila, že Nanette je čarodějnice. Přestože nevěděla, jestli některý z těch kouzelných šátků někdy někomu doopravdy pomohl, pevně v to věřila a nikdy si nepřipustila, že by to tak nemuselo být. Ani ji to nenapadlo.
Právě díky jejich zvláštní sousedce měla Mignonne kouzelnice tak ráda. Nebyly to pro ni ty nejhorší babizny ze všech pohádek, ať už byly ošklivé nebo ne, věřila, že v každé z nich je i něco dobrého, protože v Nanette něco dobrého určitě bylo.
Růžové světlo v domě za jezerem pohaslo a z komína přestal stoupat sladce vonící dým. Nonie vzrušeně vyvalila očka a přitiskla tvář k oknu, jako by doufala, že čarodějku každou chvíli uvidí. Přes závěsy v jejích oknech však neviděla vůbec nikoho. Zklamaně se zase odtáhla od skla a opatrně slezla z vysokého parapetu. Nejdřív na přistavenou židli a potom na zem. Babiččin šátek jí přitom spadl z útlých ramen, a tak se pro něj shýbla.
„Nonie!“
Trhla sebou, jako když ji píchne včela, a naráz si k sobě těsně přitiskla červenou látku. Jakmile si uvědomila, že to byl jen hlas její maminky, oddychla si.
„Nonie, no tak honem! Jídlo je na stole!“
Z kuchyně se ozývaly zvuky příborů, jak je maminka ještě vyrovnávala na stůl, a přisouvání židle.
Nonie se zase rychle zabalila do šátku a nasadila legrační výraz, který její rodiče vždycky rozesmál. Nakrčila nos, až se jí pihy nasoukaly až na čelo, a zamlaskala. Měla v plánu nastoupit k večeři jako kouzelnice z knížky, kterou jí maminka zrovna četla před spaním.
Jenže pak ji něco napadlo. Přišlo to tak rychle, že ani nestačila zamrkat. Po večerech sedávala v okně a koukala na čarující dům jejich sousedky a toužila po kamarádce, se kterou by si mohla hrát na všechny postavy z jejich oblíbených knížek. Kdysi doufala, že by jí mohla být Nanette. Určitě ji měla ráda, ale táta i máma jí zakazovali se s Nanette vídat. Ale Nanette přece byla čarodějnice! Pokud Nonie potřebuje kamarádku, může to zařídit! Bude jí k tomu stačit jediný kouzelný šátek od jejich sousedky. V tom okamžiku měla vymyšlený jednoduchý plán.
„No tak, Mignonne! Co bude s tím jídlem?!“
„Už jdu!“
„Mami, kdy se vrátí táta?“
Seděly obě naproti sobě a jedly ovesnou kaši se sirupem a malinami.
„Zítra přijede,“ ubezpečila Mignonne její máma. „Možná ti i něco přiveze, co myslíš?“
Nonie na to nic neřekla. Ústa ale roztáhla od ucha k uchu i přesto, že je měla plná ovesných vloček. Něco nesrozumitelně zahuhlala.
„Nejdřív to spolkni,“ poradila jí maminka. „Nemá se mluvit s plnou pusou.“
„Uá mím,“ odbyla pokárání Mignonne a odložila lžíci. „Všechno už jsem snědla!“ Vítězoslavně se podívala do maminčina obličeje.
„Opovaž se utřít si pusu do toho šátku,“ zarazila ji ona vzápětí, když Nonie hledala cokoliv, do čeho by se mohla otřít. „Víš, že je po tvé babičce Clarice.“
„Babička se jmenovala jako ty,“ olízla se Nonie a musela si rukou pomoci s jedním pramínkem kudrnatých vlasů, který se jí zachytil v puse.
„Ano a stejně jako tvoje prababička,“ usmála se mladá žena a opřela se o opěradlo židle.
„A víš jako kdo ještě, mami?“
„Hm?“
„Princezna Clarice z modré země!“
Mignonne nadšeně vyjekla a seskočila ze židle. Vzápětí už se drápala Clarice na klín a ta se smála a pomohla jí nahoru.
„Chceš dnes večer zase přečíst pohádku?“
„Chci!“
„Tak honem do postele, ať to stihneš, než umyju nádobí.“
Nonie spokojeně vydupala po schodech nahoru. Byla moc ráda, že se táta zítra vrátí a zároveň trochu doufala, že jí veliký vůz na pytle se zeleninou, kterou ve městě prodávali, pomůže s jejím plánem.
Beau přijel z města dřív, než Mignonne s Clarice čekaly. Venku se málem ještě ani nerozbřesklo, když se na dlouhé příjezdové cestě ozvaly zvuky kamínků odlétávajících zpod kol velikého vozu, který táhli dva hnědí koně.
Nonie byla okamžitě vzhůru. Vyhrabala se z puntíkované přikrývky a honem přes sebe přehodila babiččin šátek, který byl dost teplý na to, aby ji ráno ochránil před chladem. Protože tatínkův vůz vždycky staví hned pod jejími okny, vykoukla Mignonne opatrně ven. Korba byla prázdná a dva koně vpředu spokojeně pofrkovali. Teď ráno ještě venku nebylo tolik much, které by je mohly obtěžovat. Tátu u vozu neviděla, musel být už v domě.
Přestože za nimi neslyšela žádný pohyb, připlížila se ke dveřím, jak nejtišeji dokázala. Nesměla vzbudit u rodičů podezření, že už nespí. To by pak její plán musel čekat do dalšího dne, a to rozhodně nechtěla. Vyplíží se ven a schová se za valníkem tak, aby ji z domu nikdo neviděl. Pak už se stačilo jen co nejrychleji dostat k jezeru. Za rákosovým houštím pod velikou vrbou rostly v podmáčené luční půdě modrooké pomněnky. To byly pro Mignonne ty pravé květy, ze kterých chtěla ušít šátek.
Zavřela za sebou dveře a vyrazila po schodech dolů. Bude muset projít přes kuchyň. Pevně doufala, že tam nikdo nebude. Zezdola neslyšela ani hlásek.
Trochu zalitovala, že si nevzala nic na nohy. Kamenné schody ji zábly do drobných prstíků, takže jimi neustále kroutila, aby je zahřála.
Kuchyň byla úplně prázdná. Čajová konvice sice stála na sporáku, pod nímž už kdosi stačil zatopit, táta ani máma tu však nebyli. Napadlo ji, že maminka nejspíš ještě spí. Určitě je to tak. Kdyby totiž postavila na čaj ona, konvice by byla na plotně blíž ke kuchyňskému oknu. Teď byla na druhé straně.
Po špičkách přehopkala až ke dveřím. Ve stejném okamžiku se však z komory vedle kuchyně vynořil vysoký mladý muž se strništěm na tváři. To byl její táta. Stačila se schovat za otevřené dveře. Narazila do zdi, až ji to zabolelo, ale zároveň se potichu zahihňala. Připadala si jako nějaký nadmíru důležitý špeh, což jí dodávalo odvahu. Jakmile její táta zmizel v kuchyni, vyrazila k domovním dveřím, otevřela je a vyběhla ven na zešeřelou louku čekající na východ slunce.
Mohla si být jistá, že bouchnutí dveří bylo slyšet po celém domě. Kolikrát jí maminka říkala, aby je zavírala opatrně a nedělala takový rámus? Pro příště už si to bude pamatovat.
Několika skoky se dostala až za valník a schovala se tam. Ani jeden z jejich koní ji neprozradil. Oba dál spokojeně přežvykovali čerstvou trávu, kterou škubali ze země kolem.
Nonie musela odolat pokušení poplácat je. Měla koně moc ráda, protože si v jejich blízkosti připadala v bezpečí. Byli taky větší než durmany tety Nanette, takže když náhodou někdy projížděli kolem jejího domu, Mignonne věděla, že jí rostliny neublíží.
S neustálým ohlížením na jejich dům se rozběhla k jezeru. Tohle byla ta nejriskantnější část toho všeho, kdokoliv ji mohl vidět, protože na louce se nebylo kam schovat. S rukama vytrčenýma před sebe se znovu a znovu ohlížela, i když přes vlasy, které jí vlály do obličeje, mohla stěží vidět jen samotný dům a všechny detaily jí zůstávaly skryté. V okamžiku, kdy si chtěla ověřit, že ji prochladlé nohy nesou přímo k vrbě, však do někoho vrazila.
„Nonie!“ vyjekla ta postava a zapotácela se, jak ji dívenka vrazila hlavou přímo do břicha.
Mignonne překvapeně zakřičela, ale pak ucítila příjemnou vůni nespočtu květin a vzhlédla, zatímco její ruce křečovitě svíraly boky blonďaté dívky, která toho rána vyšla k vodě vymáchat nové šátky.
„Teto Nanette!“ vypískla Nonie, jakmile si uvědomila, s kým se to srazila. „To jsi ty!“
Nanette se usmála, i když vypadala trochu zaraženě, a pohladila ji po vlasech. „Co tady děláš takhle brzo?“ podívala se nejdřív na Nonie a pak na jejich dům, jako by čekala, že z jeho dveří každou chvíli vyběhne Clarice. Nic takového se ale nestalo.
Nonie věděla, že se nesmí zdržovat.
„Ušiješ mi taky jeden šátek?“ vypadlo z ní dřív, než si stačila vše úplně promyslet.
Nanette zamrkala. „Co?“
Dítě ji pustilo a pak se na ni úpěnlivě zadívalo svýma hnědýma očima. „Chtěla bych, chtěla bych kamarádku. Ušiješ mi šátek, prosím?“
„Nonie,“ začala Nanette poněkud obšírně. „Myslíš, že je to dobrý nápad? A rozmysli si, co mi odpovíš.“
Dívka však nezaváhala ani vteřinu. „Prosím!“
„Tvoje maminka se bude zlobit,“ namítla Nanette vážně a svraštila čelo. Bylo vidět, že by chtěla Nonie vyhovět, ale zároveň se bála, aby jí to jen nepřitížilo. Samozřejmě věděla, že Clarice a Beau Mignonne zakázali se s ní stýkat, a bylo jí to líto, protože se tu sama vídala pouze s lidmi den co den přicházejícími a zase bez dlouhého setrvání odcházejícími pryč s šátky, které pro ně Nanette tkala.
„Teto Nanette?“ špitla Nonie potichu.
Podívala se dolů do jejího pihovatého obličeje.
„Tak ho ušij pro nás,“ zamrkala na ni Mignonne vážně. „Dobře? Pro všechny, ušij ho pro mámu, tátu a pro mě a pro sebe, abychom byli přátelé všichni!“
Zhluboka se nadechla, jako by chtěla něco namítnout, ale pak to neudělala.
„Ach Nonie,“ přivinula dívenku k sobě. „Ty jsi ale tvrdohlavá.“
„Já jsem čarodějnice jako ty,“ prohlásila Nonie s tváří zabořenou v Nanettiných bílých šatech. „Vidíš?“
Nanette se rozesmála příjemným zvonivým smíchem, když si Nonie přehodila přes hlavu červenou látku a zašklebila se. „Máš pravdu, Nonie, ty jsi čarodějnice.“
„Takže to pro nás uděláš?“ rozjasnila se dívčina tvář. „Ušiješ…“
„Ušiju,“ přikývla Nanette. „Ušiju a až ho vyperu, nechám ti ho tady na té větvi, aby do rána uschl, dobře?“ Ukázala na nejnižší větev starého stromu, jehož pruty se houpaly ve slabém vánku a malovaly do vodní hladiny rozpíjející se obrazce.
„Děkuju!“ vypískla Nonie. „Hned ti natrhám kytky! Hned!“
„A jaké vlastně, Nonie?“ založilo si děvče ruce v bok a rozhlédlo se. „Ze kterých mám ten šátek ušít?“
„Z těch!“
Mignonne už stála přímo v záplavě modrých květů. Objímaly jí kotníky a malé nehtíky a šimraly ji na holých lýtkách. Nonie se široce usmála. Poprvé si připadala jako princezna.
„Měla bys spěchat domů,“ řekla však Nanette vážně a ohlédla se skrz větve vrby k domu jejích sousedů. „Běž, Nonie, já už to zařídím.“
„Chtěla bych ti pomoct…“
„Nonie.“
„Tak dobře.“
Nanette zůstala s vrbou sama. Chvíli ještě hleděla za Mignonne, jak utíká přes louku zpět domů, a když zmizela ve dveřích, posadila se na břeh jezera pod stromem a vzala z proutěného koše další šátek, aby jej vymáchala.
„Každý by měl mít svou Nonie,“ usmála se na vlastní odraz ve vodní hladině, jak se do ní chystala namočit zářivě oranžový šátek z květů gladiol. „Nemyslíš, Saule?“
Saule, jak vrbě říkala, zůstala tichá. Ve větvích se jí nepohnul ani jediný lísteček, a tak Nanette pokračovala. Její ruce a voda se přitom zabarvily do lehce oranžového odstínu, který se pozvolna uvolňoval z namáčeného šálu. „Tenhle je taky pro jednu takovou Nonie, Saule. Jmenuje se Josephine a bydlí ve městě. Narodil se jí bráška a ona za mnou přišla, abych pro něj ušila zdraví a štěstí.“
Otřela si čelo hřbetem ruky, přestože slunce ještě ani z poloviny nevyšlo a nad loukami se rozprostíraly chladné mraky.
„Je to od ní hezké, nemyslíš?“
Zafoukal vítr a listí v mohutné koruně zašumělo tichým souhlasem.
„Tak tenhle by už byl,“ vstala Nanette a několikrát s šátkem zamávala, aby jej narovnala. „Dovolíš, viď, že ano?“ natáhla se, aby látku pověsila na jednu větev, a když ji přes ni přehodila, protáhla si záda. „Ještě mi chybí dva, dnes jich není tolik.“
Naštěstí, musela si říci v duchu, protože teď měla jeden úkol, který byl důležitější než ostatní. Slíbila Nonie, že pro ni do příštího rána utká šátek z pomněnek. A ty musí nejdříve natrhat.
„Chodí za mnou čím dál víc lidí, viděla jsi, Saule?“ začala máchat další látku. „Nevím ale, jestli je to dobře nebo špatně. Buď to znamená, že všichni potřebují pomoci více než dříve, a to není dobré…“ Odmlčela se a obrátila zrak přes rameno, jako by čekala, až jí strom odpoví. Ten ale zarytě mlčel. To ticho znělo poněkud smutně, takže Nanette hned zase pokračovala v práci. „Anebo to znamená, že víc lidí myslí na ty ostatní.“
Povzdychla si. Když říkala svoje myšlenky nahlas, vždycky jí zněly zvláštně a jaksi neskutečně. Na druhou stranu je ale slyšela, což jim dodávalo na naléhavosti a Nanette byla ráda, že Saule si vždy vyslechla cokoliv, o čem mluvila. Kdyby vrba sama dokázala mluvit, možná by jí toho taky spoustu pověděla, ale měla pocit, že to tak není. Nejspíš by ji jenom poslouchala a nikdy by jí neprozradila žádné z jejích tajemství. Netrápilo ji to, byla ráda, že ji někdo poslouchá.
Po vyprání třetího šátku natrhala pomněnky. Pokud se jí všechno povede, nebude mít už na světě jen tu jednu přítelkyni, Saule, stojící na břehu jezera již celé věky. Kdoví, kolik příběhů za svůj život slyšela. Musely jich být tisíce. Pokud se jí všechno povede, možná, že se nebude muset dělit o své pocity jen se Saule, přestože to dělala ráda.
Po večeři Nonie vyběhla zpět do svého pokoje. Po dlouhé době měla slíbenou pohádku od svého tatínka, a tak si hleděla toho, aby byla v posteli co nejdříve. Otevřela dveře do temného podkroví a poslepu se dostala až k lůžku, kde nahmatala noční košilku. Svítila do tmy matně modrým světlem, které na ni chvíli co chvíli dopadalo okny místnosti. Nonie zalapala po dechu. Blikotající světlo nemohlo znamenat nic jiného!
Honem dotlačila židli až pod okno a vylezla na parapet. Přestože jí byla trochu zima, nevrátila se k posteli, kde nechala šátek po babičce. Musela si ověřit, že možná už zítra budou mít všichni šátek nový. Dychtivě vyhlédla ven skrz malé čtvercové tabulky skla děleného okna a s úžasem vydechla.
Dům na louce za jezerem vydával slabé namodralé světlo. Bylo to jako průhledná houba, která se nacucávala a zase splaskávala podle toho, jak silné záblesky byly. Modrý kouř kroutící se nad komínem stoupal vysoko k nebi, kde s přibývající výškou slábla jeho záře a on se ztrácel v černých mracích.
Oblaka pokrývala oblohu celý ten den. Od rána, kdy spolu Nanette a Mignonne mluvily u jezera, je vítr nedokázal rozehnat, naopak, přinášel další a další.
Aniž by si jí dívka všimla, do pokoje vešla její maminka.
„Nonie?“
Ani se nepohnula a dál ohromeně sledovala divadlo venku. Bylo nasnadě, že modrý kouř a světlo nemohly znamenat nic jiného, než že se Nanette pustila do dárku pro sebe samotnou, Nonie, Beaua a Clarice.
„Nonie, co tam vyvádíš?“
Clarice přišla až k ní a podívala se z okna také. Udiveně zamrkala, ale potom přimhouřila oči a na čele jí přibylo několik vrásek.
„Pojď dolů, Nonie, do postele, táta ti přečte pohádku.“ Chytila dceru za ruku, ale Nonie zůstala dál sedět na parapetu.
„Ještě chvíli, mami, prosím,“ zaškemrala. Už to nemohlo trvat dlouho. Za chvíli Nanette vyjde ven a půjde k jezeru, aby šátek vyprala a nechala ho uschnout na vrbě. Nonie už se nemohla dočkat, až si pro něj ráno doběhne.
„Chceš, aby ti táta přečetl pohádku Mignonne?“ zeptala se jí matka přísně.
Na to Nonie nic neřekla. Zklamaně se sesunula z okna na židli a Clarice ji uložila do postele.
„Nonie, já vím, že máš naši sousedku ráda, ale…“ Mignonnina maminka se ztrápeně usmála.
„Je hodná, mami,“ řekla Nonie prostě, jak se držela okraje peřiny. „Doopravdy.“
„Ale je to…“ Clarice hledala vhodné slovo. Jediné, které ji napadalo, ale bylo „čarodějnice“, jakkoliv jí to přišlo hloupé.
„Některé čarodějnice jsou hodné,“ přečetla jí to slovo ve tváři Mignonne.
„Ta v Princezně z Modré země ne,“ opáčila okamžitě Clarice a rychle tak získala aspoň nějakou oporu.
„To není pravda. V poslední kapitole, kterou jsi mi četla, pomohla Princezně utéct…“ zamračila se Nonie, ale Clarice ji přerušila.
„Jen proto, aby ji nezavřela do vězení, Nonie.“
„To není pravda!“
Do pokoje vešel její tatínek. „Co se to tu děje?“
Zdálo se, jako kdyby jeho hlas vmžiku zaplnil celou místnost, která se ještě stále střídavě koupala v modrém světle, a vše se uklidnilo.
„Maminka říká, že…“
„Beau, prosím tě, přečti jí pohádku,“ zdvihla se Clarice z postele své dcery, která se rozčileně posadila.
Její tatínek se chápavě usmál.
Clarice se k Mignonne naklonila a dala jí pusu na tvář. Nonie se ale trucovitě odvrátila.
„Dobrou noc, Nonie,“ a Clarice odešla.
Okénky domu na druhé straně jezera lomcoval silný vítr. Nanette slyšela, jak profukuje škvírami a domem jí skučí meluzína. Bála se, že snad někde zapomněla zavřít okno, i když si byla jistá, že to není pravda. Zhasla jedinou zapálenou svíčku na prostorném stole v přízemí a přešla k oknu, aby vyhlédla ven. Dům jejích sousedů už byl dávno tmavý a nebe nad ním také. V husté tmě mezi jejím a sousedním stavením Nanette stěží rozpoznala zmítající se obrysy vrby u dmoucího se jezera.
„To je ale počasí,“ vzdychla a utáhla si kolem hlavy šátek, který obvykle nosila v zimě. Sevřela v náručí košík s několika různobarevnými kusy látky a pohlédla na hodiny nade dveřmi. Ukazovaly půl jedné v noci. Neměla ve zvyku chodit k jezeru takhle pozdě, ale slíbila Nonie, že její šátek bude ráno čekat přivázaný na vrbě.
„Snad ho to neodvane,“ zadoufala s odfrknutím a otevřela dveře domu.
Jakmile stála venku, pohltila ji dokonalá tma. Dveře za ní se okamžitě zabouchly díky zuřícímu větru a Nanette si přitáhla šaty blíž k tělu. Druhou rukou ke dnu košíku v náručí pevně mačkala několik právě utkaných šálů. Ten úplně vespodu měl jasně modrou barvu a byl pro Nonie.
Rychlým krokem vyrazila k jezeru. Slyšela, jak do břehů naráží vlny a přes pískot větru zaslechla i sténaní ohýbajícího se stromu vpředu. Připadala si úplně jako některá z květin tady na louce. Příliš křehká na to, aby takovému počasí zvládla odolávat dost dlouho.
„Vyperu to, rozvěsím a jdu domů,“ říkala si Nanette odhodlaným hlasem, jak se blížila k Saule. Její rozedraná silueta na ni zuřivě mávala, snad aby ji neminula.
S úlevou spočinula v trávě pod stromem. Vítr se v tu chvíli otočil a začal foukat z druhé strany, přičemž trochu zeslábl.
„Zaplaťpánbůh za to, co říkáš, Saule?“ oddychla si Nanette, jak poryvy větru tlumilo šustící rákosí.
Nemínila se tam zdržovat dlouho. Přestože si s sebou vzala i další šátky, byla rozhodnutá vymáchat jen ten jeden a zavěsit ho na strom, aby už mohla jít domů. Poprvé za celý život, co tady žije, totiž pocítila nevysvětlitelný strach. Přicházelo to odněkud zpoza ní, přestože tu nebylo nic jiného než louka a starý strom. Neobratně z košíku vyhrabala modrý šál a s vyhrnutými rukávy jej ponořila do ledové, houpající se vody.
„Začalo to už před půlnocí, viď, Saule?“ zakřičela přes rameno, aby přehlušila vítr a zbavila se strachu. Doufala, že jí rozhovor s vrbou zase dodá odvahu.
Saule temně zahučela, když vítr zalomcoval jednou z jejích nejsilnějších větví.
Nanette vzhlédla k nebi a zůstala na něj koukat.
„Podívej se na to!“
Nad její hlavou plula obrovská černá mračna, jak na ně od východu tlačila další oblaka. Nanette od toho nemohla odtrhnout oči. Uvyklým pohybem vyždímala šátek a když uslyšela vodu crčící zpět do jezera, konečně si opět uvědomila, kde je a že ji ruce zebou, jako kdyby je měla z ledu. Hodila mokrý šátek ke kořenům vrby a natáhla se pro další. I přes strašlivý vítr to nevypadalo na déšť.
„Možná je ještě zvládnu vyprat všechny, víš?!“ změnila své prvé rozhodnutí. Opět ponořila ruce do jezera až po lokty. Kolem její bílé kůže se vyvalily bubliny, které už ona vůbec necítila. Paže jí začínaly červenat, jak se její tělo bránilo chladu.
Ještě několikrát látku ponořila do jezera a pak se otočila a stejně jako předtím hodila i tenhle šátek k patě veliké Saule.
V té chvíli ztuhla. Klečela napůl obrácená k hučícímu jezeru a napůl s rukama ve vzduchu, jak z nich pustila vypraný šátek. Ten narazil do kmenu vrby a spadl do trávy. Nanette ale zůstala zírat na ten strom. Přímo u jeho úpatí se dělo něco divného. Modrá šála, kterou tam hodila před chvílí, napůl vězela v kmeni, který ji pomalu vtahoval dovnitř.
Nanette vyjekla. Okamžitě se s vytřeštěným výrazem obrátila k vrbě a chytla šátek za druhý konec, aby ho ze stromu vytáhla. Saule ale nepustila.
„Saule!“ vyhrkla Nanette. Roztřásla se po celém těle, ale nebylo to zimou. Nedokázala pochopit, co se to děje. „Saule, no tak… Jak to?! Co to děláš?!“
Tah látky v jejích rukou zesílil a šátek začal uvnitř kmene mizet rychleji a rychleji.
„Přestaň! Přestaň, Saule!“
Nanette se jednou nohou zapřela o vrásčitý kmen a táhla, jak mohla. Nepomáhalo to. Napadla ji jediná spásná myšlenka.
Okamžitě se shýbla k zemi a sebrala jeden ze zbylých šátků.
„NA!“ narvala ho vrbě do rozšiřující se škvíry v kmeni. Látka ale vypadla zase ven. „Saule! Na, no tak! O co ti jde?!“ Sebrala ho a znovu a znovu jej cpala dovnitř, jenže vrba látku pokaždé vyplivla. Z modrého šátku už byl vidět jen malý cíp.
Nanette se ho zoufale chytila. „Saule! To není pro tebe, slyšíš?! Přestaň! PŘESTAŇ! TO NENÍ PRO TEBE!“
Vzápětí Nanette zaječela bolestí. Strom jí začal drtit prsty.
Nonie sebou škubla a probudila se. Ze spánku ji vytrhl něčí křik. Posadila se na postel a zmateně se rozhlédla.
„Mami!“
Okna jejího pokoje drnčela pod nápory silného větru, ale Nonie si byla jistá, že ji probudilo něco jiného.
Na chodbě se ozvaly spěšné kroky.
„Nonie!“
Do jejího pokoje vběhla nejdříve její maminka a pak i táta.
„Mami, někdo křičel!“ vyhrkla Mignonne vyděšeně a seskočila z postele. „Tam venku!“
Clarice ji chytila za ramena. „Já vím, Nonie, půjdeme se podívat, co se děje.“
„Musíme rychle, mami!“
Nonie drkotala zuby jako při zimnici. Věděla, že se něco stalo.
Kvílení větru prořízl další bolestný křik.
„To byla Nanette!“ poznal hlas Beau.
„Nanette?!“ zalapala Clarice po dechu.
Dveře jejich domu byly vzápětí dokořán a Beau, Clarice i Nonie běželi k jezeru. Právě odsud se ozýval křik.
„Mamí, mamí, to je Nanette!“ plakala Mignonne, přestože dívku ještě neviděli.
„Pomozte mi, prosím!“ zaječela ona, jakmile ji uslyšela. Vzápětí se její hlas nepřirozeně rychle vytratil.
Clarice a Beau na sebe vyděšeně pohlédli, ale běželi dál.
„Tam!“ vykřikla Clarice, jakmile na břehu rozeznala obrysy proutěného košíku.
Obrátili se k vrbě, jenže dívku neviděli.
„NANETTE!“ zaječela Clarice a vrhla se vpřed. Z kmene stromu trčela v nepřirozeném úhlu větev vypadající jako lidská paže.
Nonie přispěchala blíž, jak se jako klíště držela své matky. Ta bez rozmýšlení uchopila Nanettinu ruku trčící z vrby a se zoufalým křikem se ji snažila dostat ven. V pevně sevřené pěsti Nanette svírala modrý šátek vlající ve větru. Nonie jí ho s pláčem vytrhla a zůstala na něj zírat.
„Teto Nanette,“ zašeptala, jak se jí z očí valily slzy.
Její otec chytil Nanette za ruku a zabral. Nepomohlo to. Přišli pozdě.
„Clarice, doběhni domů pro sekeru! RYCHLE!“
Žádné komentáře:
Okomentovat