Radek Hosenseidl

Tandem


„Tři, dva, jedna!“
„Áááá!“
Stačil jediný krok a neměli pod nohama nic než studený řídký vzduch.
„Ááá!“
„Ááá!“
Podobali se obřím broukům v době páření. Oba měli na očích těsné ochranné brýle, k zemi je táhly těžké batohy se složenými padáky. Nevěstiny šaty zvesela pleskaly ve větru jako letištní pytel na měření rychlosti vzduchu zmítající se hluboko pod nimi.
„Panebože! Panebože!“
„Cože?!“
„Panebože!“ zaječela na něj.
„Já tě vůbec neslyším!“
Zhluboka dýchala. „Já prasknu! Já prasknu!“
„Drž se mě!“
Letěli spolu za ruce dolů. Do hrudníků je tlačil odpor vzduchu, a jakmile se byť jen trochu naklonili, naráz se propadli o desítky metrů.
„Ááááá! Tohle už nedělej!“
Stop. Zmírnění pádu.
„Drž mě, proboha! Drž mě!“
„Držím tě!“
„Tak mě drž!“
„Kolik to je sekund?“
„Cože?!“
„Jak je to dlouho od skoku?!“
„Já nevííííím!“
Závoj se jí omotal kolem hlavy.
„Ááá, proboha! Jen mě nepouštěj!“
„Já tě přece nepouštím, sakra!“
Vzduch jim hučel v uších.
Novomanžel zvedl hlavu.
Letadlo bylo mrňavé jako divoká husa pár metrů od nich.
„Pomóc! Husa! Husa! Tam!“ ječela žena.
„Podívej, husa!“ ukazoval na opeřence on.
Ga-ga.
Pták je minul s profesionálně nezaujatým výrazem.
„Musíme se pustit!“
„Cože?!“
„Pusť mě! Už je to dlouho!“
„Já tě neslyším!“
Ga-ga-ga!
To k nim dorazil zbytek hejna.
„Zabijou nás!“
„Podívej, husy!“
„Zabijou nás!“
Gagagagaga!
„Zabiješ nás! Pusť mě!“
„Ne, ne!“
„Otevři si padák! Hned!“
„Nepouštěj mě, prosím!“
Podíval se jí do tváře zamotané v závoji a skryté pod tlustými skly ochranných brýlí. „Musíme se pustit! Padáky!“
„Né!“
Sevřela mu ruku jako kleště.
„Máš padák!“ zařval na ni naštvaně přes kvílící vítr.
Letištní budovy se povážlivě přibližovaly.
„TEĎ!“
Nemilosrdně se jí vytrhl a zatáhl za šňůrku jejího padáku.
„Nééééé!“
S ječením vystřelila za hejnem hus. „Já tě zabijuuuuu!“
Vzduch mu roztahoval ústa. Drkotal zuby. Kde je sakra ta šňůrka?!
Svištění.
„Ááá!“ Několikrát se překulil a otočil kolem vlastní osy.
„Áááá!“ kvílela kdesi nad ním jeho žena.
Konečně šňůrku našel. Zatáhl.
Huš! S tlumeným zvukem se mu otevřel padák.
„Ááá!“
Vítr jím smýkl vzhůru rychlostí světla.
„Ááá!“
„Jáááá!“
Gagagaga.
Další husy.
A pak byl klid.
Srdce mu splašeně bušilo. Doráželo na popruhy prázdného batohu na padák, jako by se chtělo ujistit, že tam jsou. Zvládl to. Otevřel se.

Divoce kopala nohama. Bílá sukně se nafoukla jako provizorní padák, kdyby snad ten opravdový vypověděl službu.
„Panebože! Panebože!“
Vlasy jí létaly kolem hlavy, závoj už zmizel kdesi nad siluetou hotelu Ještěd.
Srdce jí tlouklo. Vzteky.
„Tys mě pustil!“ zaječela do náhle tak klidného chladného vzduchu, jako kdyby se ani nehýbal. A to před okamžikem pro vítr neslyšela slova.

Zaslechl její výkřik.
„Panebože!“ vyprskl sám pro sebe. „Vždyť jsem tě musel pustit!“ zařval v odpověď.
Snášela se k zemi asi tři sta metrů od něj.
Přece se na tom dohodli předem. Každý vlastní padák.
„Kdybych tě nepustil, strhla bys nás oba k zemi. Letěli bychom jak meteor!“

„Háá!“ nafoukla se dotčeně a spodnička svatebních šatů se jí přehrnula přes hlavu. „Jako meteór?!“ nakvašeně rozhodila rukama. „To ty jsi měl počítat sekundy!“
Vykopla nohou a uvolnil se jí z ní střevíc. Opsal ve vzduchu odvážný oblouk, byla ale od svého muže příliš daleko, aby jej dokázala trefit.

„Přestaň si stěžovat! Beze mě by z tebe byla placka! Ani by sis neotevřela padák!“

„Otevřela bych ho! Jen jsi mě měl ještě držet!“

Zafoukal vítr a oba novomanžele popostrčil blíže k horám.

Mávl lhostejně rukou.
„Kdybych počkal, mohli jsme být už oba dávno dole!“ zavolal. „Mrtvý,“ dodal následně.
Prohlížel si lesy, stoupající k vrcholkům oblých kopců, a dopolední sluníčko na modré obloze. V jeho zorném poli se dokonce objevilo i jejich letadlo.

„Ty mě vůbec neposloucháš!“ vytrhl ho ze zamyšlení její hlas.

Vztekle kopl do vzduchu. Copak neví, že si prohlíží krajinu?! Copak se o tomhle nebavili před seskokem? „Bude to nádhera, jen si to představ! Pomalu, zlehka budeme klesat a nerušeně si prohlížet krajinu.“ Nerušeně!

„On mě prostě vůbec neposlouchá,“ kroutila ona nevěřícně hlavou. Pod nohama se jí mihlo červené autíčko, projelo kolem pole a zmizelo v lese. To nechápe, že tohle se jinak nevyřeší? Musejí spolu mluvit! Musí s ní komunikovat!
Do padáků se opřel silný vítr.
„Áááá!“

Zacpal si uši, aby ji nemusel poslouchat. Dokonce ani zvuky motorů aut sem nahoru nedoléhaly. Neslyšel ani zvuk letadla, které hlídkovalo nedaleko od nich. Nic. Jen její křik.

Všimla si toho. Všimla si, jak má prsty nacpané v uších, a tak přidala.
„ÁÁÁÁÁÁÁ!“

„Můžeš sakra sklapnout?!“ osopil se na ni. Momentálně se k ní však nacházel obrácený zády a dělalo mu potíže se otočit. Zdálo se tedy, že spílá dalším husám, které se vznesly od nedalekého rybníka.

Zaslechla, jak se vzteká, a dala se do smíchu.

To už vydrží. To musí vydržet. Podle rychlosti klesání jim do přistání zbývá tak minuta.
Vděčně natočil padák zpět k letišti. V jeho výhledu se opět objevil bílý prapor – jeho novopečená manželka. I ona již zjevně pochopila fungování létacího prostředku a zamířila k louce vlevo od nich.

Kéž by zůstal nahoře! Kéž by slétla zpátky na zem sama, bez něj! Ať si ho vítr někam odnese! Prosím. Hlavně někam hodně daleko od ní!

Zatoužil po dalším závanu větru. Tentokrát ale po mnohem silnějším. Takovém, který by jej odnesl pryč. Vzhlédl a toužebně se zahleděl za husím hejnem.

Bum.
Žuch.
Byli na zemi. Červené padáky se snesly do trávy s mnohem větší ladností než kdokoli z nich. Jakmile se však on zvedl z bahnité prolákliny u cesty a ona se vyhrabala z vrstev svých naškrobených šatů, oba rázně zamířili přes holou pláň k sobě.
Posunul si brýle na čelo. „Kde je sakra ten chlap s řetězem na krku?“ Rozhlédl se. Letadlo, z něhož vyskočili, právě přistálo. Po oddávajícím úředníkovi zatím nebylo stopy.
Nevěsta jej vyhlížela stejně netrpělivě, brýle ještě stále na zrůžovělém obličeji.
Řekla to dřív než on.
„Chci se dát rozvést.“