Marek Šindelka

Zrcadlo 



Pomalu se rozednilo. Za oknem vrkal holub a celá moje nespavost, přetaženost, kofeinová zimnice jako by se v tom holubovi zhmotnila, nalila se do toho ptačího nesmyslu, koncentrovala se v něm jako v ohnisku: každý jeho pohyb a zvuk bolel, řezal do šedé kůry, oral v ní a to vypoulené bobtnání, vrkání, chrastění peří, skřípot drápů o parapet, očka za sklem, vrků vrků, zobáček, pod krkem hrčka, bobule, nádor, tak něco, všechno jakoby to nebylo určeno k létání, zobání, dívání – k životu, krvavá bublina ptačí rakoviny jako by nebyla určena k smrti, všechno tu bylo jenom pro mě, pro mě, kvůli mě, bylo to vysláno na mě, ano, proti mě, teď v tomhle svítání nad městem, proti mým čtyřiceti šesti hodinám nespavosti, proti fialovým jámám pod mýma očima, proti mimovolním záškubům ve svalech, proti tomu všemu pochoduje za sklem ten nesmyslný, nedodělaný pták a při každém kroku kývne hlavou, protože to jinak neumí.
Skočím k oknu a zaženu to monstrum, ten nepodarek, nedomrlost. A křídla zabuší, zatleskají, zafackují, chytnu se za hlavu, protože kosti v mém uchu dnes při pohybu každého smítka sekají jak klávesy psacího stroje, kladivo, kovadlina, třmen, buben potažený krvavou, naruby převrácenou kůží. Nezdar se vzdaluje, křídla už není slyšet. Zívnu. Dal bych si něco zdravého, včera jsem poobědval posledních pět tisíc miligramů vitaminu C a od té doby jsem nejedl nic, jenže vyjít z domu a shánět něco k snídani by se v současném stavu rovnalo sebevraždě. Jdu spát. Ale sotva si lehnu, zadrnčí telefon a já řeknu „počkej, nedělej,“ protože jsem už stihnul usnout a začalo se mi zdát o kousku nahé kůže, jamka, nebo dolíček, bylo tam taky cosi jako krajka, struktura, ale pak mě uškrtil zvuk.
„Haló.“
„Ano...“
„Ne...“ (zívám)
„Poslal...“
„Samozřejmě...“
„Ano. Na...“
„Co?“
„To opravdu nevim. Nashle...“
„Ne.“
„Nashledanou!“
Zabořím hlavu do polštáře, za oknem zavrká holub, plech a drápy, spím.
Spím lačně a hltavě. Můj mozek se pase na nesmyslech snu. Kluzké dvoulaločné zvíře na pastvinách blbosti. Představivost osvobozená od nutnosti, zbavená udidla, splašená, divoká. Sluch, zrak, hmat, chuť, čich, všechny smysly jedou na volnoběh. Pracují do prázdna. Zbytky světa na sítnici, zbytky pachu a tvaru, zbytky slov, pravidel a řádu. Rozklad. Nutně potřebujeme rozklad. Protiváhu. Žijeme příliš rozumně, příliš definovaně, svět je nesnesitelně srozumitelný, naše sny jsou proto čím dál šílenější, roztříštěnější, plné temných nesmyslů, zvířecí špíny. A tak se v mojí hlavě začne odehrávat cosi temného a animálního, biologického, instinkty, poškození, smrt. Ale pak se najednou všechno uklidní a já létím, můžu létat, nádhera, cítím se dutý a lehký, opisuju kruh nad dvorem, nad střechami, po spirále padám, svítá, město se probouzí, pekařský vůz, kluk nese bednu plnou horkého chleba, žena v zástěře vydechuje kouř, vajgl padá do kanálu, projde chlap, projede auto, padám do vnitrobloku, v oknech se probouzejí lidé, tady maminka budí děti, támhle tatínek vstupuje do vany a hned vedle děda holí zapíná televizor, o patro níž se milují dva ne příliš pohlední lidé, vedle chlapec v pyžamu vede vztyčeného buldočka – funící vytřeštěný špalek – za přední
tlapy po pokoji, jinde chlap v saku snídá krajíc chleba s hořčicí, na čerstvě oholené tváři mu rostou krvavé pupínky, u okna veliká žena češe malinkou dcerku, pod ní se v posteli posadila holka a zavřenýma očima pozoruje úsvit, je nahá, má malá prsa, velké bradavky a pihu pod klíční kostí, o patro níž já sám – spím s hlavou zabořenou do polštáře a mám erekci, stydím se před sebou, nejradši bych se přikryl, jenže nemůžu přes sklo, tak jen trochu chodím tam a zpátky, kývu hlavou, protože musím, špatně mě vymysleli, vrků vrků, pod krkem to bolí a roste, dívám se sám na sebe, jak spím a sním sám o sobě, jak se dívám sám na sebe skrz okno jak spím, o patro výš bradavky. Svítá jak o život.

Vzbudil mě opět telefon, řeže do živého, dopoledne, půl jedenácté.
„No haló!“
„Ano...“
„To si děláš...“
„Teď jsem odevzdal text. Dva dny jsem nespal.“
„Pošli tam...“
„V jakym parlamentu?“
„Volby? Už zase?“
„Hele, já nejsem v kulturní rubrice, pošli tam toho, jak von se...“
„Co? No tak až to dodělá...“
„Ale já tomu vůbec nerozumim, na co se ho mám ptát? Já ho vůbec neznám. Nevim, potřebuju se vyspat. Nějakej bezvýznamnej blb...“
„Jakou cenu? Kde bych si to asi tak přečet? Já noviny nečtu, já je dělám.“
„Zítra?!“
„Ty jsi vopravdu...“
„Nepotřebuju prémie, potřebuju spát!“
„Nazdar.“
A tak vstávám, vstupuju do života, oblékám se, zakrývám nahotu, jak to naši pravěcí předci moudře vymysleli, do foťáku založím film, beru diktafon, poznámky, které poslali z redakce, prásknu dveřma, ve výtahu potkám holku a přestože je stejně jako já oblečená, vím jak vypadá nahá, viděl jsem to ve snu, znám pihu pod její klíční kostí, oba mlčíme, výtah hučí a klesá, snažím se nepřemýšlet o pize, ani o těch ostatních věcech pod blůzou, radši pozorně prohlížím špičku levé boty, pak umakart na stropě, pak přidržím dveře, nashledanou, nashledanou, vycházím z domu, kupuju koblihu, jím ten nesmysl a rovnou kupuju další, nastupuju do tramvaje. Řidič – nemytý chlap s krvavýma očima – mě přivře do dveří, za což mi vynadá a urazí se, až se mu celý zmatený omluvím, jedeme, za oknem sluníčko, bába jde do L, jako kůň, zahýbá za roh, nese nákup v igelitu, tohle někdo zaručeně vymyslel naschvál, během přežvykování koblih, které nelze polknout (žízeň) jsem teď nucen pozorovat pohyb chodců za oknem a hledat v jejich hemžení jakési šachové záměry, jako by to všechno mělo nějaký skrytý, tajný význam, který mě bohužel vůbec, ale vůbec nezajímá, jenže pozorovat ho musím, když už se tu spolu s babou–koněm vyskytl, konec konců jakýkoliv řád je lepší než chaos, že jo, i kdyby měl vzejít z koblih a zahýbání za roh, a tak už se mi před očima rodí superstruktura toho rána, monstrteorie, spiknutí, konspirace, komplot, kuloáry, kulisáci a támhle už jakýsi vychrtlý úředníček poslušně šikmo (aha!) přebíhá trávník, zastavuje se přesně na místě, z něhož právě ženská do papírového sáčku sebrala exkrement svého psa, aha, aha, takové tajemno najednou, skrytý chod věcí, na přechodu dva kroky sígr v kožence, v černočerném křiváku, proti němu dva kroky pekařův syn (či co?) celý v bílém, bože, zbytek mi ujede, jenže hned dál už dunivým krokem věž jeptišky vchází do supermarketu a dva kroky jakéhosi šviháka v béžovém sáčku, jenže pak už musím vystoupit, na zastávce mi uhne dvoumetrová krasavice – garde kotě – vyplivnu do koše chuchvalec nespolknutelné koblihy a královna, ta dvoumetrová gazela, žena–topol se po mě ohlédne a pohledem znechuceně
ucukne, šach mat, hanba, šluk. Děda kouří camel. Je po monstrteoriích. Jsem živ a zdráv. Jdu uvnitř záře. Jdu a kolem mne se odbývá jeden z těch protivných jarních dnů. Počasí dokonalé, slunce, nebe atd., občas vlna teplého vzduchu, větřík, ptáci v křoví, ve stromě. Ale nějak se to celé nehodí. Přišlo to brzy, nečekaně, hlína ještě smrdí sněhem, tráva leží zválená, mléčná, všechno vlhké, napité. Není to ono. Ve městě povznesená nálada. Chtěná a snaživá čerstvost. Lidé vylézají z domů, bloudí v parcích, ženské oblékají sukně, školáci trička, kraťasy. Všechno zalité sluncem. Ale ve vzduchu ještě syrový smrad zimy. Ptáci zurčí v křoví, v trávě rostou krtince, stromy nafukují pupeny. Jenže máme březen. A zítra, nejpozději pozítří ptáčky z křoví vykleští mráz, krtince ztuhnou, pupeny shoří, nasněží, ženské dostanou revma, školáci zápal plic, nazdar, půl roku na kapačkách v Motole.
Jdu a je mi horko, protože jsem si vzal sice krátký, ale kabát. Křivolaké uličky, pobořené zahrady, deštěm vyžraná omítka činžáků. Tváře ženských v řeznictví na rohu. Pod nimi vepřová hlava, oschlé salámy. Staré maso za sklem. Ve výkopu polonahý chlap s krumpáčem, na zádech má vytetovaný kostel, na prsou tygra. Babky v parku chytají teplo skrz geometrii kaštanových listů. Děti mňoukají z kočárků, maminky zalité sluncem posedávají na lavičkách, dávají si cigaretu, baví se o hloupých a zbytečných věcech. Když si je fotím, natahují ruce k objektivu, nechtějí, ale mám je. Jaro, hurá! Hurá, sláva, všechno je nové a dobré! Jdu alejí. Příjemné. Park se přelévá do ulic. Staré domy. Klid. Dojdu na křižovatku, rozhlížím se, trochu jsem se ztratil. Kulaté náměstí, uprostřed několik stromů, pach hlíny, pach trávy. Prodejna elektroniky. Vejdu dovnitř. Obrazovky, displeje, klávesy. Za pultem chlapec, nebo chlap, něco takového. Chyby v kůži. Kdysi akné. Dnes pozůstatky, krátery, ložiska, hluboké rozšířené póry. Ptám se. Přes výlohu ukazuje, vysvětluje, póry. Děkuju, póry. Roztažené úsměvem. Radši odcházím. Ale cestou si v rohu všimnu dvou dětí, mávají rukama, šklebí se do kamery, kamera promítá jejich obraz do všech obrazovek v obchodě, děti se šklebí a pitvoří a civí na ty obrazovky a pitvoření je čím dál tím těžkopádnější, dětem začíná být nevolno, protože kamera, která snímá je, snímá zároveň i obrazovky za jejich zády, takže ti dva syčáci teď vidí sebe a své deformované tlamy civící na obrazovku televize, v níž se oni sami šklebí a zírají na obrazovku televize, v níž se oni sami šklebí a zírají na obrazovku televize, v níž se oni sami šklebí a zírají na to malé nekonečno a je jim už skutečně zle, ale přestat asi nemohou, šklebí se a zírají chycení v té elektronické matrjošce, na čele se perlí pot, prsty deformující tvář gumovatí, těžknou, ochabují, ale stále cosi se záhyby kůže provádějí, radši odcházím, ale nerozvážně se ohlédnu, za pultem v digitálním přítmí póry, v koutě nekonečno, radši odcházím, mám poslední šanci to udělat.

Rukávem košile si z čela setřu pot. Rychlým krokem se vzdaluju. V zádech stále to místo, leží tam těžké, černé jako magnet. Zahnu za roh. Je to pryč. Jaro, sláva. Najdu správný dům, správné dveře, zvoním na zvonek (jsou tu pouze čtyři). Kolem rostou platany, v korunách jsou ptáci, z ptáků vychází zvuky, v těch zvucích je jakási složitost, jakási rychlost, zrychlenost, nervozita... intenzita. Jak může tak malý pták vydávat tak velký zvuk? Sklopím oči, protože skrz listí je vidět nebe – čisté a ostré. Nevhodné. Je březen, jsem ospalý. Zazvoním ještě jednou. Elektronický zámek zabzučí. Stoupám po schodech, dveře za mnou klapnou, cvaknou, zabouchnou ptáky i s jejich řevem a listím a stromem a nebem a na chodbě je ticho, ozvěna kroků, já sám. Dojdu ke správným dveřím. Zaklepu, je zde sice zvonek, ale nepoužiju ho, nebylo by to příjemné. Chce se mi totiž spát, víte. Dveře se otevřou, jenže bohužel ne ty, na které jsem klepal. Nerozumím tomu. Otočím se o sto osmdesát stupňů.
„Dobrý den.“
O futra se opírá dívka, nebo žena, bývalá dívka, něco takového. Má na sobě tepláky.
„Dobrý den,“ opakuje s úsměvem, protože nereaguju, respektive reaguju, ale ona o tom neví, poněvadž se pohybuje v úplně odlišné rychlosti času.
„Hledáte někoho?“ cválá ta potvora svým vzdáleným zrychleným vesmírem.
„Jdu za panem...“
„Není tady,“ odpoví nemilosrdně.
„Není.“ Řeknu zbytečně já. Nevím, jestli jsem se už zmiňoval, ale chce se mi spát.
„Není a nebude. Zkuste to za čtrnáct dnů, je momentálně v Holandsku.“
Pěkná holka, všimnu si. Bývalá holka, tak něco. „Ale já jsem dole zvonil, někdo mě pustil, jak to?“
Pokrčí rameny, moc hezká.
„Měli jsme domluvenou schůzku... Rozhovor... Jsem z novin, totiž...“ jako bych si z hrdla tahal korále, šňůru korálí, zasekává se to a drhne. Je to čím dál tím komplikovanější. Musí se u toho myslet, s tím jsem nepočítal. V aktovce mám připravenou standartizovanou baterii otázek, jíž lze vytáhnout na kohokoliv od vrhače koulí po vrcholného politika. Stejně to všechno proškrtá a přepíše editor. Rozsah, nikoliv obsah je důležitý. A fotka na obálce, samozřejmě.
„To bude asi omyl.“
„Ne, opravdu... Měli jsme domluvenou schůzku... V půl jedné, dnes...“ vysoukám ze sebe.
Holka si mě nedůvěřivě prohlédne.
Oba pokrčíme rameny. Otáčím se k odchodu.
„Chcete se k němu podívat?“ zeptá se najednou.
„Podívat?“
„Mám klíče, můžu vám ukázat jeho byt,“ na důkaz z kapsy tepláků vytáhne svazek klíčů a zachřestí s ním. Koukám na klíče a vůbec tomu nerozumím.
„Byt?“ řeknu nakonec.
„Jestli chcete, můžu s váma udělat i ten rozhovor,“ řekne holka zcela vážně a já už se nevzmůžu vůbec na nic. Jenom tak nějak zírám, civím, chytám pohledem různé věci. Klíče, tepláky, pantofle.
„Víte, on mi to takhle řekl,“ holka kývne bradou na dveře, na které jsem klepal, „jsme tak domluvení. On je pořád někde pryč, na rozhovory a tyhle věci nemá čas. Ani náladu...“
„Aha,“ řeknu, ale holka už mezitím v jiné rychlosti času odešla z mého zorného pole, odemkla protější dveře a kýve na mě, abych šel za ní. A protože jakýkoliv program, jakýkoliv řád, i kdyby měl vzniknout z odemykání, tepláků a pantoflí, je lepší naž chaos, vcházím poslušně dovnitř.
Stojíme v prostorném bytě. Na podlaze parkety, bílý čtvercový kobereček, modrý gauč, modré křeslo, na zdi jakési obrazy, geometrie, abstrakce, v klícce žlutý kanár, všelijak tam šmejdí, klove do sépiové kosti.
„Dáte si něco k pití?“
„No...“
„Víno?“
„Já...“
Loupne špunt.
Dobré víno, lehce mlasknu, staré víno, postavím sklenici na skleněnou desku. Přehodím nohu přes nohu. Moc dobré. Chce se mi spát.
„Takže?“ holka se svalí do křesla, uvelebí se, podepře si bradu pěstí.
„Takže, mohla byste mi říct, jaké pocity po udělení státní ceny pan...“
„Ne, ne, ne“ přeruší mě, „ptejte se přímo jeho. Ptejte se mě, jako byste se ptal jeho.“
„Aha,“ odkašlu si, „takže, mohl byste se našim čtenářům svěřit, jaké pocity jste zažíval při přebírání letošní státní za...“
„Žádné.“
„Žádné?“
„Já jsem cenu nepřebíral.“
„Aha a kdo teda?“
„Laskavě ji za mě převzala moje sousedka.“
Odmlčíme se. Dobré víno. Položím sklenici na stůl. Lehce mlasknu. Sousedka si povytáhne tepláky, poškrábe se na kotníku. Kanár klove kost. Trochu zacvrliká. No, koneckonců je to jenom práce.
„Byl jste tedy zrovna v zahraničí...“
„Ne.“
Odmlčíme se.
„Prozradíte nám, kde čerpáte inspiraci?“
Sousedka obrátí oči v sloup.
„Hm. No nic, pomalu budu muset běžet,“ vypnu diktafon, vstávám, čeho je moc...
„Ale no tak, nesmíte to tak rychle vzdávat, on takový je, víte... On je hrozný, ale časem se otevře, uvidíte,“ sousedka mě něžně, ale důrazně zatlačí zpět do měkoty, do gauče, dobré víno, mlasknu, sousedka za mě odloží sklenici na stolek, zapne za mě diktafon. Kanár.
„Jak vzpomínáte na své dětství v Humpolci?“
„V Kroměříži.“
„Já tady mám...“
„To je špatně.“
„Tak to vezmem znovu. Jak vzpomínáte na své dětství v Kroměříži?“
„Nerad.“
Poškrábu se ve vlasech. Sousedka na mě gestikuluje, ať pokračuju, že to je v pořádku, že tak to má být. Lehce si povzdechnu.
„Většina kritiků se shoduje, že vaše fotografie jsou velice silné, ale poněkud... Snad až příliš,“ zalistuju v poznámkách, „morbidní... Morbidní,“ zopakuju ještě jednou neznámo proč. „Co jste vlastně chtěl sdělit souborem nazvaným Zrcadlo? O čem ty fotografie vypovídají?“
„O smrti,“ řekne sousedka.
„Proč jste mezi fotografie mrtvých zvířat nalezených v příkopech podél dálnic zařadil i několik fotografií surově zmláceného bezdomovce?“
„Protože ten člověk na následky těch zranění zemřel té noci, kdy byly fotografie pořízeny.“
„Proč se soubor jmenuje Zrcadlo?“
„Víte, jak funguje fotografický film?“
„Cože? Ne. Bohužel ne...“
„Fotografický film je pokrytý světlocitlivým materiálem, většinou stříbrem. Stříbro je v drobných kouscích rozptýleno v želatině, kterou je celý filmový pás potažen. Víte, z čeho se vyrábí želatina?“
„No...“
„Ze zvířecích šlach a kostí, pane redaktore. Fotografujeme na zbytky mrtvých zvířat.“
„Aha. Rozumím...“
Mlčíme. Kanár v kleci rachotí se svou kostí. Občas se vysíleně zastaví, do ticha jednou dvakrát vypískne a pustí se do kosti nanovo.
„Ne, myslím, že nerozumíte...“ řekne konečně sousedka, „chtěl byste se na něco podívat?“
„Podívat? A na co?“ Zmateně zamrkám, chvíli mi trvá, než ze sousedky vyprchá fotograf.
„Něco vám ukážu, to se vám bude líbit,“ naléhá ženská. A já tedy vstávám a poslušně jdu za ní. Procházíme ještě jednou chodbou, parkety nám vržou pod nohama, na bílých zdech visí jakési pravoslavné ikony. Byt musí být obrovský, napadne mě, jestli pokračuje dál, musí zabírat snad celé patro domu.
„Můžeme pokračovat v rozhovoru,“ řekne laskavě přes rameno sousedka.
Zapínám diktafon a popoběhnu, abych jí stačil. Sousedka otevírá dveře do jakési zadní místnosti, vcházíme, je to malinký pokoj, ložnice. Kromě matrace na dřevěném roštu kousek nad podlahou, rozkopaných peřin a sklenice vody vedle postele tam není vůbec nic. Jen na zdech visí osm nevelikých snímků. Pohledy z okna na pískoviště a prolézačky na jakémsi sídlišti.
„Aha,“ řeknu. Přecházím od jedné fotografie k druhé, pozorně je prohlížím a vůbec tomu nerozumím. Ošklivé pitomé fotečky. Umění, no.
„Hm, hm,“ řeknu na znamení obdivu.
„To jsou nové fotky pana... ehm, to jsou vaše nové práce?“ opravím se pod zlým sousedčiným pohledem, „o čem ty fotografie vypovídají?“
„To fotila moje pětiletá dcera z okna mateřské školky. Pěkné, viďte?“
„Hm hm, zajímavé“ pokyvuju hlavou a znovu si na důkaz zájmu pozorně prohlédnu osm debilních snímků.
„Dělám si legraci,“ zasměje se najednou ženská až se leknu.
„Co?“
„Fotil jsem je já. Ten soubor se jmenuje Identita.“
„Identita?“
„Víte, původně to měl být portrét jistého sportovce, Nikolaje Děnisoviče Charpakina...“
„Rozumím, ty prolézačky...“
„Ale prosimvás!“ oči v sloup „Charpakin byl neúspěšný ruský kulturista. Proslul vlastně jenom mohutností svalové hmoty. Ke konci kariéry ze sebe udělal dokonalé monstrum... Víte, mě velice zajímá otázka seberealizace.“
„Aha. Zajímavé...“
„Seberealizace je jedna z nejodpornějších věcí vůbec. Všechny ty podoby úspěchu, kariéry, sebeutváření... Tahle mužská hypertrofie,“ odfrkne si, „je to jak nějaké paroží. Přerostlé a zbytečné. Proč myslíte, že je tenhle svět z valné většiny tak odporný?“
„Ehm...“
„Protože jej budovali muži! Architektura, umění, věda, sport. Hnus. Z devadesáti devíti procent zhmotnělé a nakynuté ego celých generací jakýchsi samečků.“
„Ale víra například...“
„Vy jste snad spadl z višně! To je vůbec to nejhorší. Tyhle náboženské sporty, církevní kariéra, kriste pane! Tak dlouho se modlil, až to dotáhl na papeže. No to mě...“
„Dobře, dobře, já jsem jenom...“
„Myslete trochu, než otevřete pusu, člověče, zítra to vyjde v novinách!“
„Ehm...“
„Ale zpátky k Charpakinovi...“
„No vidíte, jak s tím souvisí ten kulturista?“
„To se vám tu celou dobu snažím vysvětlit!“
„Aha, teda... Promiňte, pokračujte prosím...“
„Hm... Charpakin. Smutný případ. Ten člověk se mi hodně otevřel. Svěřil se mi, abych tak řekl... Poslyšte zajímá vás to vůbec?“
„No ano, ano, jistě...“ zamrkám zmateně.
Sousedka si povzdechne a pokračuje, „Charpakin s kulturistikou začal už někdy v patnácti letech. Nadějný talent ve střední váze, v sedmnácti se probojoval do celostátního semifinále. Ale pak to s ním šlo z kopce... Odmalička trpěl úzkostí. Měl panický strach, že se zesměšní. Nedokázal jíst na veřejnosti, z neznámých důvodů mu připadalo nechutné konzumovat potraviny ve společnosti. Dělalo mu velký problém formulovat obyčejnou větu, když měl promluvit veřejně, zpravidla se úplně zablokoval. Od dětství se bál zvířat. Koní, krav, psů... Prý ale jako malý rád stahoval králíky. Občas chytil rybu a celou ji doma na
kuchyňském stole rozebral. Rozložil na součástky. Pozoroval, jak je to uvnitř uspořádané. Měchýř, žábry, jikry, oči, tyhle věci... Jeho neuróza postupně narostla do obrovských rozměrů...“
Ženská řeční a řeční a pochoduje při tom s rukama založenýma za zády ode zdi ke zdi, natáčím podle toho diktafon, a najednou mě zcela nevhodně napadne, že to vypadá, jako bych sousedku řídil dálkovým ovladačem, což mě donutí trochu se uchechtnout. Abych to překryl, okamžitě se zeptám: „To vám všechno vyprávěl?“
„Něco z toho,“ sousedka se zastaví a ohlédne se po mě, „něco jsem se dozvěděl až později.“
Pokývu hlavou.
„Ve dvaceti letech se v něm něco zlomilo. Začal nelidsky dřít, cvičil až deset hodin denně. Nebyl vůbec schopný odejít z tělocvičny po svých. Začal ve velkém úžívat anabolika a steroidy. Bral je nitrožilně. Začal růst. Obaloval se hmotou. Tvořil si val proti světu. Stavěl si kolem sebe hnízdo, bunkr z vlastních šlach. Postupem času už přestával připomínat lidskou bytost. Na kulturistických soutěžích dávno nebodoval, jeho muskulatura nebyla estetická, byla divoká a neučesaná. Byl to boj člověka s hmotou vlastního těla, šel z toho strach. I v očích porot toho bizarního sportu to bylo něco odporného,“ na chvíli se odmlčí, chodí po pokoji.
„Charpakin si své sportovní neúspěchy vysvětloval jako nedostatky. Ještě toho nebylo dost, ještě není hotový. Je třeba se zatvrdit, dřít víc, nepolevit, vytrvat. Skončilo to prvním infarktem. Při operaci musel chirurg použít sterilizovaný kuchyňský nůž. Běžným skalpelem by se masou jeho prsního svalstva neprořezal. Na jednotce intenzivní péče musel ležet na dvou k sobě sražených lůžkách. Po propuštění s přísným zákazem činnosti se z Charpakina stala bytost na hranici bytí a nebytí. S bídným invalidním důchodem dožil ve svém 1+1 v paneláku na jekatěrinburgském sídlišti. Sousedky z domu se střídaly v tom, kdo mu bude chodit nakupovat – dohodly se s ním, aby nevycházel z bytu, protože děsil jejich děti... A nejspíš i je samotné. V té době už stejně moc chodit nemohl. Každý den si musel injekční stříkačkou vysávat vodu, která se mu v důsledku dlouholetého užívání anabolik samovolně hromadila ve svalech. Denně si z muskulatury odčerpal skoro litr vody. Seděl před televizí a postupně se bodal do různých míst těla... Jakoby se trestal. Strašný pohled. Původně jsem zvažoval vystavit Charpakinovy portréty při této činnosti, ale nakonec... Víte, mě jen tak něco nerozhodí, ale tohle už bylo opravdu příliš... Nakonec jsem jen vyfotil pohled z Charpakinova okna, tak, jak jej viděl ze svého gauče, z něhož už téměř nevstával. Do vývojky jsem přidal trochu vody z Charpakinova svalstva. To je všechno.“
Fotograf se odmlčí. Zaraženě, se zájmem a zároveň s jistým znechucením si znovu prohlédnu snímky.
„Víte, na co se Charpakin celé dny díval v té televizi?“ zeptá se po chvíli fotograf.
Pokrčím rameny...
„Díval se sám na sebe. Pořád dokola si pouštěl videozáznamy z kulturistických soutěží, na kterých sám vystupoval...“
„To by se to klidně taky mohlo jmenovat Zrcadlo...“ kývnu bradou na soubor fotek na zdi.
„To je první rozumná věc, kterou jste řekl.“

Položím sklenici na stůl, jsme znovu v obývacím pokoji. Po jazyku přeleju lok vína, rozetřu po patře. Polknu.
„Poslyště,“ přeruším konečně mlčení, „poslyšte, ty fotografie jsou... Z toho uděláme skvělý článek. To je neuvěřitelný příběh s tím kulturistou.“
Mlčíme.
„Co připravujete nyní?“ pokračuju v rozhovoru.
„Nic moc. Začal jsem si psát deník, sbírám cizí fotografie, to mě teď dost zaměstnává... Možná z toho něco bude. Kdo ví...“
Intrview pokračuje v mnohem příjemnější atmosféře, načali jsme třetí lahev vína, fotograf je nyní sdělný, vypráví o svých cestách, o začátcích v novinách, byl reportérem, nějaké články dokonce psal, bavíme se o žurnalistice, o politice, o umění. Připozdívá se.
Po nějaké době opět mlčíme.
„Dobře,“ řeknu nakonec už vcelku opilý, „poslední otázka, pak už vás nebudu zdržovat...“ poškrábu se ve vlasech, zabodnu pohled do poznámek, „kamsi,“ odkašlu si, „kam se podle vás ubírá současná fotografie?“
Diktafon na stolku se zastaví, paměť je plná.
„Víte, pane redaktore, je těžké to vysvětlit, ale...“ nakloní se ke mě fotograf a já se z jekéhosi záhadného ospalého magnetismu nakloním k němu.
„Ale?“ sahám po diktafonu, abych vyměnil kartu, jenže on jej odsune z mého dosahu a tak se natáhnu ještě kousek... A on mě z ničeho nic políbí. Horký měkký ret, horký dlouhý jazyk. Byla to sotva vteřina. Hned se odtáhnu. Odkašlu si.
„Promiňte tohle...“ vysoukám ze sebe.
„Ale to já jen tak...“ usměje se sousedka a přisune ke mně diktafon. „Můžeme pokračovat.“

Když jsem se vzbudil, chvíli jsem nevěděl, kde jsem. Vše vysvětlil až kanár. Setmělo se. Vstal jsem a rozsvítil lampu. Vidím: jsem nahý, na bílém koberci skvrna od vína, převržený stolek, rozbitá sklenice. Chodím po parketách, kanár běsní v kleci, nejspíš zašílel, piští, vrká, chrastí peřím, skřípe drápy. Sbírám kousky oblečení rozházené všude po podlaze. Opatrně procházím sešeřelým bytem, podlaha jemně vrže, otevírám dveře, vcházím do pracovny, na stole nějaké dopisy, pozvánky, vernisáž v Kodani, vernisáž v Mostaru. Projdu chodbou, otevřu další dveře, vstupuju do zadního traktu bytu, je zde úplně šero. Něco se mi přilepilo na bosou nohu. Ucuknu. Nějaký papír, podívám se pozorněji, je to fotografie. Není kam šlápnout, jsou všude na podlaze. Ustoupím o krok zpátky. Nahmatám vypínač a strnu. Fotografie. Všude. Navrstvené na všech vodorovných i svislých plochách. Tváře, ulice, krajina, moře, rodina, akty, pornografie, politika, sport, děti na písku, stmívání, les, toreador, makrodetail květu, otevřená zlomenina, dálniční neštěstí, igelit, tanker, srna, vylodění v Normandii, selka v kroji, poušť. Vejdu do dalšího pokoje. To samé. Podlahy jsou fotkami jako kobercem zakryty úplně, na zdech, na stropě a dveřích také není místo, snímky se překrývají jako šupiny, okna ověšená třásněmi negativů. Nejrůznější snímky bez výběru přelepené jeden přes druhý. Pod vrstvou fotografií se dají tušit obrysy nějakého nábytku, židle, stůl, lednice. Vejdu do koupelny, předělané na fotokomoru, vana plná chemikálií, plastové vaničky, šňůry s kolíčkama. Přistoupím k zrcadlu a jako ve snu se prstem zlehka dotknu vlhkého čerstvě vyvolaného snímku, vedle něj je další a pak ještě jeden, tváře stařen, chytajících teplo skrz geometrii kaštanového listí, tváře dětí, maminky zalité sluncem, po zádech mi sjede mráz. A pak mezi čersvými snímky zahlédnu svůj vlastní odraz.