Legenda o matce a
moři
Daleko
a dávno, ve městě, které snad nebylo městem, ale spíše
zchátralou, zbytečnou vsí nebo městysem nebo předměstím, nebo
něčím, co o statutu města jen sní a nikdy ho nemůže dosáhnout,
žila mladá dívka. Bylo jí čtrnáct. Její rodina ji nenáviděla,
protože dívka neuměla šít, neuměla vařit, uklízela jen
nedbale a nedokázala pracovat v rodinné firmě na výrobu bazénů;
vesměs jen přidělávala všem práci. Nikomu se nemohla zavděčit.
Jediné, co dělala ráda a dobře, bylo předčítání novin. Každé
ráno vyzvedla na zápraží jejich malého domku noviny, které tam
odhodil chlapec na červeném kole, a u stolu předčítala matce a
bratrům příběhy ze světa. Matka a bratři u toho pojídali
palačinky se sirupem a zapíjeli snídani mlékem. Dívka dostala
malou hromádku krekrů a horkou vodu.
Obzvláště ráda poslouchala matka a bratři o těch nejhorších a nejtragičtějších událostech, které se kde přihodily. Stovky dětí otrávených jedem na krysy, který se omylem přimíchal do jídla ve školní jídelně. Otec, který pravidelně znásilňoval svou uvězněnou dceru a posléze i děti, které s ním porodila. Vrah, který snědl srdce své oběti (syrové). Mizerně postavená továrna, která se zhroutila na stovky tisíc dělníků. Smrtící epidemie, která si kdesi daleko od jejich městečka vyžádala mnoho obětí. Obrovská vlna, která smetla polovinu velkoměsta na druhém konci planety. Bylo nezbytné, aby se všechny odporné tragédie děly pěkně daleko od nich. Daleko od jejich takzvaného předměstí, které se ani nedalo správně zanést do mapy, jelikož bylo příliš malé na město, ale příliš velké na vesnici.
Dívka měla tedy jednoduchý úkol - ráno svým příjemným, hlubokým hlasem přečíst rodině události ve světě a potom zmizet v útrobách domu, schovat se hluboko, daleko v rohu obývacího pokoje a mlčet. Nerušit matku, která uklízela dům - zametala, leštila podlahy, prala záclony, omývala omyvatelné zdi; také nesměla telefonovat žádnému z bratrů, kteří přes den opečovávali jejich populární firmu na bazény. Nesměla vařit oběd, protože vždycky, když se o něco pokoušela v kuchyni, dopadlo to tragicky, jednou málem vyhořeli. Nesměla se ničeho dotýkat, aby onu věc nezašpinila. Nesměla ani jít ven, protože kdyby šla ven, umazala by si boty a našlapala by potom matce na naleštěné podlaze. Nebo by udělala něco horšího, co ani matka nemohla domyslet. Dívka tedy trávila celé dny v rohu obýváku u okna na ulici, po níž chodili lidé a po níž jezdil chlapec na červeném kole a roznášel poštu, nebo balíčky nebo pizzu, podle toho, co si kdo objednal.
Dívka nemohla číst knihy, protože v domě žádné neměli a nemohla jít ven žádnou koupit. Protože nesměla ven a protože neměla peníze. Spousta důvodů. Nedostatek příležitostí k čemukoliv neobvykle rozvíjel dívčinu představivost. Představovala si životy lidí v protějších domech, představovala si životy stromů, které lemovaly ulici, představovala si duchy zemřelých, kteří se potulovali po únavném předměstí, jejich uplynulé, krásné, pestré, exotické životy. Představovala si, že její matka je jedním z těch duchů a odpoledne si nebyla jistá, zda je matka na živu. Až u večeře se ujistila, že je, jelikož mrtví lidé nemohou mlaskat a nemůžou jim z úst vypadávat kusy klobásek. Jednou se jí zdálo, že chlapec na červeném kole zvoní u jejich dveří, ale že mu nemůže jít otevřít, protože matka právě vytřela a našlapala by jí na podlaze. Ale zároveň se jí zdálo, že matka není doma, a tak otevřít šla. Chlapec držel v rukách obrovskou pizzu s ananasem a kari kořením a usmíval se na dívku, jako by nebyla úplně marná, jako by nebyla úplně k ničemu. Dívka si představovala, že se na chlapce také směje, ve své fantazii ho vedla dozadu, do místnosti, kde matka schovávala košťata a mopy a kde byla pračka se sušičkou, která se třásla a příjemně vrněla. Chlapec na červeném kole, které si s sebou ale nevzal, dívku objímal a líbal na rty a sahal jí pod květované šaty a rozcuchal jí dva úhledné, spořádané copy. A dělal i další věci, které byly tak vzrušující a tak krásné, že se dívčina představivost skoro nedala zastavit a všechno splývalo se vším a ananasová pizza na polici s dezinfekcí a s jedem na krysy se chvěla, jak se chlapec na červeném kole do dívky zasouval a zase se z ní vysouval. A všechno se chvělo a dívce se zdálo, že slyší duchy minulých let, kteří žili v jejich domě, a kteří neměli rádi, když je někdo rušil, protože nikdo neměl rád, když dívka dělala něco jiného, než měla. To znamená, když neseděla na místě v obýváku a nedívala se ven na ulici, nebo když u snídaně nepředčítala černou kroniku.
Tahle představa byla tak silná. Dívka sledovala chlapce na červeném kole, jak jede po ulici a roznáší lidem časopisy o zahrádkaření. Měla divně mokré, slepené šaty. Něco z ní vytékalo přímo na matčinu naleštěnou podlahu.
Uplynulo šest měsíců. Dívka měla neobvykle obrovské břicho. Tak obrovské, až se o to matka začala zajímat. Brzo vyšlo najevo, že dívka je těhotná. Nechápala, jak se taková věc přihodí, když si člověk soulož jen představuje, ale bylo to tak. Matka měla jasno v tom, co s dívkou dál. Půjde z domu. Poběhlice!
Vyhnala ji na ulici o půlnoci. Světla svítila na milé, jednotvárné předměstí. Po chlapci na kole nebylo stopy. Dívka si chvíli představovala, že chlapec přijede, zazvoní na zvonek, hodí jí do ruky krabici s pizzou a ona potom nasedne na nosič a odjedou spolu do dáli. K moři. Slyšela, že moře je hezké a veliké. Nikdo nepřijel. Dívka šla po silnici tak dlouho, až došla na dálnici, kde jezdily automobily strašidelnou rychlostí a děsily dívku, zvyklou pouze na klid a stereotyp obývacího pokoje k smrti. Konečně jedno auto zastavilo. Nebylo to obyčejné auto, ale auto nákladní. Řidič vypadal mile a dívka k němu nasedla do kabinky. Dělal s ní různé divné věci, které si ani sama dříve nepředstavovala, ale nakonec ji, trochu zkrvavenou a namodralou vysadil na benzínové stanici nedaleko jednoho přímořského města. Skutečného, velkého města. Ne předměstí.
Dívka začala přemýšlet, co bude s jejím dítětem. Břicho měla už obrovské a chtěla se ho zbavit. Není to velká radost, když musí čtrnáctiletá, drobná dívka bloudit krajem bez naděje na přístřeší a na trochu jídla, ale je o mnoho horší, když s sebou vleče novorozené dítě. Žádné dítě ostatně nechtěla. Součástí její představy byla jenom divoká rozkoš na vrnící sušičce s pračkou. Rozechvělá ananasová pizza a nárazy chlapce na červeném kole. Nic víc.
Dívka došla k moři. Nebylo to ostatně moře, ale oceán. Rozkřikla se na něj. Volala a bušila pěstmi do písku a sledovala zpěněné, bílé vlny. Na hladině se odrážel měsíc. Jaká krása! Dívka. Vlastně ještě holčička, si začala bušit pěstmi do břicha. Doufala, že dítě zmizí. Mlátila břicho, drápala ho. Topila sama sebe v oceánu a doufala, že tak dítě vypudí ze svého těla a bude zase svobodná a volná a nespoutaná.
Probudila se druhý den ráno, zmrzlá a nemocná, omlácená a napůl vysušená mořskou solí. Ale břicho bylo stejně velké a dítě uvnitř kopalo. Kopalo tak silně, jakoby mělo nejméně čtyři nohy a pět velkých hlav. Tak se jí zdálo a začala se bát, že porodí monstrum.
Další měsíc žila na pláži. Jedla syrové, chcíplé ryby a odpadky po veselých plážových výletnících. Pila zbytky šumivých, sladkých limonád a doufala, že brzo porodí, odhodí dítě do moře a půjde žít svůj vlastní, svobodný život. Dítě sílilo. Vysávalo z dívky energii, jídlo, živiny, život. Dívka se plazila pískem jako kostra, ale břicho měla velké a zdravě růžové. Monstrum v ní kopalo a zběsile se zmítalo, nakrmené z jejího jídla, z jejího těla. Ať už je to pryč. Přála si dívka.
Konečně. V noci na konci září se dítě narodilo. Vřískalo. Dívka omdlévala bolestí. Ležela na písku s roztaženýma nohama, dítě vypadlo přímo do vody. Ale nebylo samo. Za ním přišly další dvě děti. Dívka jen s hrůzou vykřikla, upnula oči k měsíci, který však na nebi vůbec nebyl.
Ráno našli veselí výletníci na pláži mrtvolu čtrnáctileté dívky a vedle ní tři zdravá, krásná trojčata. Dvě dívky a jednoho chlapce.
Obzvláště ráda poslouchala matka a bratři o těch nejhorších a nejtragičtějších událostech, které se kde přihodily. Stovky dětí otrávených jedem na krysy, který se omylem přimíchal do jídla ve školní jídelně. Otec, který pravidelně znásilňoval svou uvězněnou dceru a posléze i děti, které s ním porodila. Vrah, který snědl srdce své oběti (syrové). Mizerně postavená továrna, která se zhroutila na stovky tisíc dělníků. Smrtící epidemie, která si kdesi daleko od jejich městečka vyžádala mnoho obětí. Obrovská vlna, která smetla polovinu velkoměsta na druhém konci planety. Bylo nezbytné, aby se všechny odporné tragédie děly pěkně daleko od nich. Daleko od jejich takzvaného předměstí, které se ani nedalo správně zanést do mapy, jelikož bylo příliš malé na město, ale příliš velké na vesnici.
Dívka měla tedy jednoduchý úkol - ráno svým příjemným, hlubokým hlasem přečíst rodině události ve světě a potom zmizet v útrobách domu, schovat se hluboko, daleko v rohu obývacího pokoje a mlčet. Nerušit matku, která uklízela dům - zametala, leštila podlahy, prala záclony, omývala omyvatelné zdi; také nesměla telefonovat žádnému z bratrů, kteří přes den opečovávali jejich populární firmu na bazény. Nesměla vařit oběd, protože vždycky, když se o něco pokoušela v kuchyni, dopadlo to tragicky, jednou málem vyhořeli. Nesměla se ničeho dotýkat, aby onu věc nezašpinila. Nesměla ani jít ven, protože kdyby šla ven, umazala by si boty a našlapala by potom matce na naleštěné podlaze. Nebo by udělala něco horšího, co ani matka nemohla domyslet. Dívka tedy trávila celé dny v rohu obýváku u okna na ulici, po níž chodili lidé a po níž jezdil chlapec na červeném kole a roznášel poštu, nebo balíčky nebo pizzu, podle toho, co si kdo objednal.
Dívka nemohla číst knihy, protože v domě žádné neměli a nemohla jít ven žádnou koupit. Protože nesměla ven a protože neměla peníze. Spousta důvodů. Nedostatek příležitostí k čemukoliv neobvykle rozvíjel dívčinu představivost. Představovala si životy lidí v protějších domech, představovala si životy stromů, které lemovaly ulici, představovala si duchy zemřelých, kteří se potulovali po únavném předměstí, jejich uplynulé, krásné, pestré, exotické životy. Představovala si, že její matka je jedním z těch duchů a odpoledne si nebyla jistá, zda je matka na živu. Až u večeře se ujistila, že je, jelikož mrtví lidé nemohou mlaskat a nemůžou jim z úst vypadávat kusy klobásek. Jednou se jí zdálo, že chlapec na červeném kole zvoní u jejich dveří, ale že mu nemůže jít otevřít, protože matka právě vytřela a našlapala by jí na podlaze. Ale zároveň se jí zdálo, že matka není doma, a tak otevřít šla. Chlapec držel v rukách obrovskou pizzu s ananasem a kari kořením a usmíval se na dívku, jako by nebyla úplně marná, jako by nebyla úplně k ničemu. Dívka si představovala, že se na chlapce také směje, ve své fantazii ho vedla dozadu, do místnosti, kde matka schovávala košťata a mopy a kde byla pračka se sušičkou, která se třásla a příjemně vrněla. Chlapec na červeném kole, které si s sebou ale nevzal, dívku objímal a líbal na rty a sahal jí pod květované šaty a rozcuchal jí dva úhledné, spořádané copy. A dělal i další věci, které byly tak vzrušující a tak krásné, že se dívčina představivost skoro nedala zastavit a všechno splývalo se vším a ananasová pizza na polici s dezinfekcí a s jedem na krysy se chvěla, jak se chlapec na červeném kole do dívky zasouval a zase se z ní vysouval. A všechno se chvělo a dívce se zdálo, že slyší duchy minulých let, kteří žili v jejich domě, a kteří neměli rádi, když je někdo rušil, protože nikdo neměl rád, když dívka dělala něco jiného, než měla. To znamená, když neseděla na místě v obýváku a nedívala se ven na ulici, nebo když u snídaně nepředčítala černou kroniku.
Tahle představa byla tak silná. Dívka sledovala chlapce na červeném kole, jak jede po ulici a roznáší lidem časopisy o zahrádkaření. Měla divně mokré, slepené šaty. Něco z ní vytékalo přímo na matčinu naleštěnou podlahu.
Uplynulo šest měsíců. Dívka měla neobvykle obrovské břicho. Tak obrovské, až se o to matka začala zajímat. Brzo vyšlo najevo, že dívka je těhotná. Nechápala, jak se taková věc přihodí, když si člověk soulož jen představuje, ale bylo to tak. Matka měla jasno v tom, co s dívkou dál. Půjde z domu. Poběhlice!
Vyhnala ji na ulici o půlnoci. Světla svítila na milé, jednotvárné předměstí. Po chlapci na kole nebylo stopy. Dívka si chvíli představovala, že chlapec přijede, zazvoní na zvonek, hodí jí do ruky krabici s pizzou a ona potom nasedne na nosič a odjedou spolu do dáli. K moři. Slyšela, že moře je hezké a veliké. Nikdo nepřijel. Dívka šla po silnici tak dlouho, až došla na dálnici, kde jezdily automobily strašidelnou rychlostí a děsily dívku, zvyklou pouze na klid a stereotyp obývacího pokoje k smrti. Konečně jedno auto zastavilo. Nebylo to obyčejné auto, ale auto nákladní. Řidič vypadal mile a dívka k němu nasedla do kabinky. Dělal s ní různé divné věci, které si ani sama dříve nepředstavovala, ale nakonec ji, trochu zkrvavenou a namodralou vysadil na benzínové stanici nedaleko jednoho přímořského města. Skutečného, velkého města. Ne předměstí.
Dívka začala přemýšlet, co bude s jejím dítětem. Břicho měla už obrovské a chtěla se ho zbavit. Není to velká radost, když musí čtrnáctiletá, drobná dívka bloudit krajem bez naděje na přístřeší a na trochu jídla, ale je o mnoho horší, když s sebou vleče novorozené dítě. Žádné dítě ostatně nechtěla. Součástí její představy byla jenom divoká rozkoš na vrnící sušičce s pračkou. Rozechvělá ananasová pizza a nárazy chlapce na červeném kole. Nic víc.
Dívka došla k moři. Nebylo to ostatně moře, ale oceán. Rozkřikla se na něj. Volala a bušila pěstmi do písku a sledovala zpěněné, bílé vlny. Na hladině se odrážel měsíc. Jaká krása! Dívka. Vlastně ještě holčička, si začala bušit pěstmi do břicha. Doufala, že dítě zmizí. Mlátila břicho, drápala ho. Topila sama sebe v oceánu a doufala, že tak dítě vypudí ze svého těla a bude zase svobodná a volná a nespoutaná.
Probudila se druhý den ráno, zmrzlá a nemocná, omlácená a napůl vysušená mořskou solí. Ale břicho bylo stejně velké a dítě uvnitř kopalo. Kopalo tak silně, jakoby mělo nejméně čtyři nohy a pět velkých hlav. Tak se jí zdálo a začala se bát, že porodí monstrum.
Další měsíc žila na pláži. Jedla syrové, chcíplé ryby a odpadky po veselých plážových výletnících. Pila zbytky šumivých, sladkých limonád a doufala, že brzo porodí, odhodí dítě do moře a půjde žít svůj vlastní, svobodný život. Dítě sílilo. Vysávalo z dívky energii, jídlo, živiny, život. Dívka se plazila pískem jako kostra, ale břicho měla velké a zdravě růžové. Monstrum v ní kopalo a zběsile se zmítalo, nakrmené z jejího jídla, z jejího těla. Ať už je to pryč. Přála si dívka.
Konečně. V noci na konci září se dítě narodilo. Vřískalo. Dívka omdlévala bolestí. Ležela na písku s roztaženýma nohama, dítě vypadlo přímo do vody. Ale nebylo samo. Za ním přišly další dvě děti. Dívka jen s hrůzou vykřikla, upnula oči k měsíci, který však na nebi vůbec nebyl.
Ráno našli veselí výletníci na pláži mrtvolu čtrnáctileté dívky a vedle ní tři zdravá, krásná trojčata. Dvě dívky a jednoho chlapce.
Žádné komentáře:
Okomentovat