Jméno
Zrnko bylo ohlazené a lesklé jako perla. Velké
sotva půl milimetru. Jeho původ byl nejasný. Možná zbytek podmořské
hory na dně praoceánu, možná částečka saharského písku přenesená jižním
subtropickým větrem z kontinentu na kontinent. Možná (a to je
nejpravděpodobnější) jen obyčejné smetí bez významu a minulosti. Zrnko
bylo spolu s několika dalšími nalepené na nepatrném kousku jablečné
dužniny plné hnilobných bakterií. Dužnina se leskla a kvasila. Pocházela
z jablka, které ze stromu urvaly děti ze sousedství, a když zjistily,
že je kyselé a trpké, pohodily ho v trávě, kde v horkých letních dnech
změklo, zesládlo a pokrylo se plísní. Kousek jablečné dužniny se
pohybuje mezi stébly a spadanými suchými listy sevřený v kusadlech
černého mravence, který po stezce vyznačené kyselinou pospíchá k
mraveništi. Před ním a za ním šustí nožky dalších, naprosto identických
dělníků. Stezka je vymetená, prošlapaná, dvousměrná. Zrní. Neustálý
neurotický pohyb v trávě. Mravenci se míjejí, v rychlosti se osahávají
tykadly, chemickou cestou si předávají informace. Je to jedna z hlavních
tepen organizmu. Z mraveniště ukrytého v kořenech starého stříbrného
smrku hvězdicovitě vybíhá mnoho takových pěšin. Některé jsou tenké jako
vlas, málo frekventované, průzkumnické. Jiné tlusté a hustě prokrvené.
Mraveniště osahává prostor zahrady. Myslící, neustále se přeskupující
bytost tvořená statisíci a milióny molekul jednotlivých mravenců,
uprostřed níž žhne a pulsuje obrovská mléčně bílá královna. Na co tohle
měňavé zvíře sáhne, to se rozpadne, rozloží, zmizí beze stopy. Teď sahá
na jablko a jablko se s postupujícím odpolednem skutečně pomalu ztrácí.
Nad ubývajícím jablkem roste okrasný keř. Rododendron. V tom horku
vypadá uboze, listy zežloutlé, spálené sluncem, pokroucené. Větve
stočené, jakoby v křeči, jakoby se chtěly stáhnout zpět pod hlínu, odkud
kdysi vypučely. Nad nešťastným keřem odbývá svůj mizerný život strom
jménem jabloň. Kdosi jí tvaruje k obrazu svému – drátem svazuje a určuje
směr růstu větví. Drát zarůstá do kůry, vkrajuje se hluběji, řeže do
živého. Na větvích těžknou jablka. Zrají spolu s tímhle černým hučícím
vykloubeným létem. Většina jich v tom žáru nedožije sklizně. Zubožený
strom z nich začíná pít, saje z jablek vodu, kterou do nich sám vlil.
Začíná jít do tuhého. V celé zahradě. Zpustošené záhonky, popraskaná
hlína, šedivé stvoly, mrtvoly tulipánů, mrtvoly růží. Z boudy stlučené z
umakartu kouká kus psa. V rohu zahrady kůlna, před ní uhynulý žigul.
Ostatky automobilu. Pod odchlíplou kapotou je vidět vnitřnosti. Kolem i
uvnitř zbytků auta rostou kopřivy. Na zadním sedadle má hnízdo kočka,
přivádí tu na svět koťata, kterými zamořuje okolní zahrady a celou
čtvrť. Co nepozabíjí pes, musí se chytat a topit. Léto jako nemoc, jako
zánět v zahradě. Žhne šťerk, žhne konev, žhne vyschlý rezavý barel pod
žhavým sálajícím okapem. A kde je okap, tam je i dům. Dům zde je a je to
dům nehezký, v omítce slída, z okenních rámů se loupe barva, u parapetů
zrezlé, dávno nepoužívané kovové držáky vlajek. V domě žije člověk
jménem Josef. Teď právě dřepí pod jabloní a pozoruje věci. Zrnko písku
nalepené na kvasící jablečné dužnině odnašené v mravenčích kusadlech.
Sleduje dužninu pohledem dokud nezmizí pozřena organismem mraveniště
žijícím a stále hladovícím v kořenech smrku. Činnosti mravenců zůstávají
horkem záhadně nepoznamenány, naopak, jejich úsilí jakoby se vedrem
rozproudilo. Hemží se to Josefovi před očima. Malé černé mžitky na hmyzí
pěšině. Jablko mizí, na zam padá ornamentální stín, slunce se cedí skrz
slaměný klobouk. Josef cítí tu pumpu v sobě, přesně rozeznává tlak,
vláčný pohyb krve v hrudi, tam a zpět, tam a zpět skrz komory a síně
jeho dvěma infarkty zjizveného srdečního svalu. Krev uvnitř Josefa je
černá, lepkavá a stará. V horkém dni se mění v sirup, teče pomalu,
mazlavým medovým pohybem klouže kořenovým labyrintem cév. Do zahrady
odněkud vběhne jedno z koťat, cosi loví v tekutém vzduchu, v tom chvění
to vypadá jako nějaký plochý červ, černá motolice vlnivě plující nad
zemí. Spíš to asi bude motýl, uvažuje
Josef. Ale kdo ví. Léto
hučí, opíjí, stát se může cokoliv. Kotě za tou pohyblivou věcí vyběhne
na vrak žigulíku, ale hned zase z rozžhavené kapoty seskočí, připálilo
si tlapky, vydá při tom divně biologický zvuk, mňoukne, ale je to takové
duté mňouknutí, nekočičí zakručení. Josef si najednou není jistý,
jestli to nebyl jen nervový záškub v jeho hlavě, nebo se snad cosi pohlo
někde hluboko v temných dutinách lebky... Radši nemyslet. Mravenčí
hemžení už Josef pozoruje všude v zahradě, i na nebi když se tam podívá,
když zavře oči taky se to tam rojí – usoudí že by se měl jít schovat do
stínu, s námahou se postaví, chvíli sýpe, pak překoná těch nekolik
metrů směrem ke stinné terase, kde vyčerpán klesne do jednoho z křesel
spletených z plastu imitujícího proutí. Naproti se pohnou ustarané oči
jeho dcery Alžbětky. „Dobrý tati?“ Kýve. Sýpe. Zahradní stolek –
sklenice, v ní voda, v ní cukr a citron, miska, v ní nedobré levné
oplatky, vytéká z nich kakaový krém (vůbec je dnes všechno tekuté), krém
žere vosa, na ubruse pár rukou – cosi míchají, pohybují krabičkou
sirek, postupem času jí umisťují do různých pozic v čtvercové síti
výšité na ubruse. Podivný, náhle ne uplně známý svět věcí. A svět slov.
Josefovy děti mluví. Je jich tu víc. Tři. Mluví o něm. O otci. Co s
Josefem? Co jen teď s ním? Josef je slyší, ale nerozumí. Svět slov,
náhle ne úplně... „Co myslíš tatínku?“ (Anežka), Josef zvedá hlavu a
neví. Neví tak, že se tomu snad i nějak přizpůsobila anatomie jeho
tváře, poněvadž děti souhlasně a jednohlasně přikývnou a dál pokračují v
hovoru bez jeho přítomnosti. „V Mladý Boleslavi...“ (Adam), Josef
poslouchá, ale udržet v celku to nedokáže, svět slov, v poslední době
jakoby... „Linda říkala... výborný... její teta... procházky parkem...
výborný... pečovatelky... výborný... ochotný... jídlo... výborný, tady
neni co řešit,“ zakončuje Adam, hltne si citronády a zafuní do sklenice
(jako když byl malý, napadne Josefa), Alžbětka umístí krabičku sirek do
nové polohy v síťoví ubrusu, Adam ji po chvíli nevědomky, ale jakoby
naschvál sebere, zapálí si, vtáhne, nosem vydechne, zašustí to, v tom
suchém horku kouř skoro není vidět, pohodí sirky nedbale na stůl. „A
nešlo by přece jen ještě...“ (Anežka), ruka Alžbětky nesměle a zamyšleně
znovu umístí sirky. Aha, řekne si náhle pro sebe Josef, potvory. Z
misky rozteklých oplatků už to proudí, tam, zpátky, tykadlama osahat, a
rychle dál, mezi sklenicema a popelníkem, dolů po ubruse, na opěradlo
křesla, kousek dokonce po Adamově noze a... „Co tam hledáš tati, spadlo
ti něco?“ (Alžbětka), Josef zmateně pouští ubrus, zvedá hlavu, „Co?“,
Adam Adámek Áda mávne rukou, podívá se na Alžbětu zavrtí hlavou a trochu
zvedne oči v sloup, Josef: „Co jsem to...“ Svět slov najednou jakoby
už... „Podívej Anež, ty to platit nebudeš, tak tě prosim, nech už
těch...“ (Adam), bude třeba to vytrhat ze základů, uvažuje Josef, co je
moc, to je příliš, v kořenech smrku to bují jak nádor, pátrá to po celé
zahradě, na co to sáhne, to zmizí beze stopy, vykopat to, vyrvat, co je
moc... „Mohli bysme se střídat, po dnech, no... vždyť táta tady celej
život... tam bude všechno nový, cizí... nemůžeme ho takhle...“ (Anežka),
nesmělý pohyb krabičky sirek po ubruse (Alžběta), „ty si se snad
zbláznila!“ (Adam). Pak všichni mlčí, svět slov najednou není. Josef si
oddechl, vidí své tři děti, krásné, mlčící, ponořené v neznámých
myšlenkách, vypadají unaveně, Adam je podrážděný, potí se pod svojí
sněhobílou košilí, povolená kravata mu nakřivo visí na hrudi, Alžbětka
se sklopenýma očima splétá střapce na lemu ubrusu, Anežka s hlavou
odvrácenou, snad uražená, hledí kamsi do zahrady. Ticho a klid. Tři
děti, které se kdysi dávno batolily právě touhle zahradou, mléčné zuby
se jim prokrajovaly dásní, v hlavě a v hlasivkách začínal klíčit svět
slov, kolem nich začínal klíčit – začínal znamenat svět věcí, a ještě
dříve, v prastaré souřadnici času, tyhle tři dospělé, dokonalé, celistvé
bytosti byly každá pouze jednou buňkou v Josefově těle a druhou buňkou v
těle... Jejím... Josef se s hrůzou zarazil... Jejím... Vybavil si tvář,
stovky způsobů a variant úsměvu, stovky odstínů gest, drobnou, něžnou
vadu ve výslovnosti, ale jméno, jméno tam nebylo... To ne... Kolem opět
tečou slova, ve sklenicích lepkavá cukrová voda, sirky na ubruse, z
misky utíkají drobky a malé chuchvalce teplé kakaové kaše, tykadlama
osahat, a dál „...i se zahradou za to bude takovejch... dejme tomu...
děleno třema, to máme...“ (Adam), Josef vstává, s námahou opouští oblast
řeči, která už... Jde, slunce skrz slaměné ornamenty
klobouku,
ale přece jen ne už tak silně, jde, stovky variant úsměvů, stovky a
tisíce záchvěvů v počasí jediného obličeje, ale jméno, jméno – to slovo,
které bylo její, těch pár písmen, které jí kdysi někdo dal, které jako
raneček svazovaly celé její žití, to slovo najednou zmizelo, vrátilo se
zpět do světa slov, který už Josefovi unikal, který se přeléval a vřel
nad zahradním stolkem za jeho zády. To sladké jméno se ztratilo, zmizelo
beze stopy, zapomněl jej v trávě a ono kousek po kousku odešlo v
zapomnění... Kus psa vystrčený z boudy zavrtěl ocasem, Josef jej minul, z
kůlny vzal motyku, jde, nyní už odhodlaně, z jablka v trávě už zbývá
jen jadřinec – černě se hemží, mizí – jde od něj po kyselé stezce, co je
moc, to je příliš, Bětka, Anežka a Adámek v zahradě, ještě je pokoušou,
opuchliny, zánět, děti moje, a ona, ona, z které zbývá už jen stovka
variant úsměvu... Je třeba to přetnout, vyrvat, zabít, ztěžka se
napřáhne, motyka sykne vzduchem a vjede do hlíny, rojení, další nápřah,
úder, mžitky všude, panika, černé šílené mžitky běží po dřevěné násadě k
dlaním, vyrvat to, vymýtit, tady v kořenech – její jméno, vzali mi ho,
rozebrali, po kouscích odnesli, nápřah, úder, kyselá žhnoucí bolest,
hřbety rukou, paže, ramena, krk, pulsuje to a pálí, rojí se to všude,
všude... Josef popadá dech, znovu se nápřáhne, to už k němu z dálky
utíká Anežka, i Adam s Alžbětkou znepokojeně vstávají od stolu, jazyk
motyky ztěžka dopadne do rozvalin hnízda, něco slabě lupne, něco
přesekl, Josef se vysíleně sehne, po tvářích se mu řine pot, celé tělo
brní, mravenčí jed pichlavě tepe pod kůží, stojí a zírá na bílé tělo
královny rozpůlené motykou – trochu se svíjí, přestane... Jana – pukne
to v hlavě jako přezrálý pupen. Jana, vydechne sýpavě Josef a hledí jako
uhranutý do rojů malých černých bodů zmateně kroužících kolem mrtvého
těla královny – někteří dělníci pohybují zmrzačeným tělem, přikládají
poloviny své královny k sobě, pokoušejí se jí křísit, ale je to marné,
mraveniště chladne, umírá, pohyb ztrácí řád, přestává být organizovaný,
rojení jakoby najednou obsahovalo jakousi esenci žalu, hořkosti, zrnění
kolem mrtvého, vyhasínajícího smyslu bytí... Ten smutek obsažený v
hemžení tisíců nyní už zbytečných tvorů, ten nešťastný zoufalý chaos se
nějak opíše i uvnitř Josefa a on najednou na tváři ucítí slzy, vlastní
slzy, které se mu řinou z očí, stékají po lících a kapou do toho zmaru.
Klesne na kolena, dlaní přikryje tvář, něčí ruce z něj sklepávají hmyzí
tělíčka, někdo položí ruku na jeho rameno, někdo jej pohladí, něčí slova
se rozlejou kolem, jsou bez významu, Josef jim nerozumí, vidí to
všechno jakoby z výšky, jakoby z dálky, kolem muže klečícího nad
vyhasínajícím mraveništěm rozlitá slova, průsvitná jako mlha, vylekané
děti objímají tatínka, neví co si počít, jsou tak malé, tak bezradné,
ale jsou spolu, po takové době jsou zase všichni spolu, v kořenech
stříbrného smrku klečí muž, našel tam jméno, její jméno, ještě to není
tak zlé, jsou spolu, ještě chvíli tak zůstanou. Začíná večer.
Žádné komentáře:
Okomentovat