Adéla Kabelková

Srdce průserářů nestárnou

Kuchyně, dvě důchodkyně

A: Haničko, kočičko, to přece nemůžeš míchat to těsto takhle. Vždyť se nám to srazí.

B: Maruško, míchám to takhle celý život a ještě se mi to nesrazilo. Dovopravdy.

A: (ironicky) Neříkalas, že Karel, když byl ještě naživo, nikdy nebyl na sladký? No proč asi.

B: (dělá, že neslyší a mrouká si melodii, po chvíli začne i lehce zpívat)

A: Nech toho a bav se se mnou, když tě tu mám, bábo praštěná!

B: Hned hned, Maruško, jen to těsto dám chvilku uležet do peřin. Dáš si kafe? Postavím vodu.

A: Na to je taky takovej fígl, na to těsto. Znáš Jíru Dolákovou? Z šestky přece, nosila fialovej přeliv, vypadalo to děsně…

B: Neznám, Maruško.

A: Ale znáš, jen to nevíš. Šmarjá vždyť jste spolu chodívali kdysi do podniku. Ona tam byla vrátná

B: Já opravdu nevím, Maruško. Teď jsem se ale koukala na televizi a tam ti říkali, že existuje jakýsi druh ryby, já už samozřejmě zapomněla, jak se ta potvora jmenuje. Ale je taková modrá, lesklá, jako skleněnky. No a ta ryba nemůže žít nikde jinde než v moři. Jakože v akvárku ti chcípne. Nám chcíplo v akvárku kde co, ale to bylo tím, že se o to děcka nestaraly, ale tahle ryba chcípne vždycky. I když jí měníš filtr a tak.

A: Pěkně blbá ryba.

B: Víš, vyprávěla jsem to panu Zdeňkovi a jeho to hrozně zaujalo.

A: Nenakukal ti ten děděk něco? Ty mu taky všechno vykdákáš a pak vymýšlíš hovadiny, Haničko, to ti teda řeknu.

B: Alé né, Maruško.

A: Ti nadbíhá. Já si toho moc dobře všimla.

B: To se ti zdá, a i kdyby nadbíhal, tak já ho nechci.

A: Dobře děláš, co s uhekaným dědkem.

B: Taky si říkám. Já bych chtěla jinýho, jako né nějakýho klacka mladýho, ale těch padesát by stačilo. Aby se s ním dalo někam vyrazit a nedělal ti ostudu. A blonďáka. Víš, že já jsem nikdy nechodila s blonďákem?

A: O nic si nepřišla. A Karel byl navíc krásnej mužskej. Hele Hanko, já už ti to fakt musím říct.

B: A co, Maruško?

A: Ty si tu konvici nezapla.

B: (zkroušeně) Víš, že se mi to plete všechno.

A: Dali ti prášek?

B: Já nevím… Janička mi pořád říká, že už to nezvládám, že mi jinde bude líp. Tu buchtu ti vlastně peču na rozloučenou…

A: Proč na rozloučenou?

B: Půjdu tam no… do domova důchodců.

A: Ty už tam ale seš, ty krávo! Dva roky! Prosímtě, Hano, kontroluj si ty prášky, někdy je to s tebou vážně o nervy.

B: Ti říkám, že se mi to všechno plete, Maruško. Jen ta ryba mi pořád zůstává v hlavě.

A: Jaká ryba?

B: No ta, co může žít jen v moři.

A: Jo tadle… A prosím tě neříkej mi už Maruško, chvilku se to dá vydržet, beru, že máš svý léta a nemoc na krku. Ale jsem Květa.

B: Dobře Květuško, ale co budeme dělat s tou rybou. A akvárkem? Mně napadlo zavolat nějakého pána, co čistí filtry. Víš, aspoň to oddálit.

A: Nic se oddalovat nebude. Utečeme.

B: Leda nohama napřed, Květuško.

A: Ani nápad.

B: A máš nějaký plán?

A: Jasně, neskončit jako nějaká blbá ryba.