Klára Kolářová

Amina a Nwanko

OBRAZ 1
INT. DEN, OBCHODNÍ CENTRUM

Sledujeme nestylizované, takřka dokumentární záběry z
vánočně přezdobených obchodních center, které praskají ve
švech. Hordy lidí se přesunují z obchodu do obchodu. Vidíme
jejich pohyb, oblečení, nákupní tašky. Občas pohledem spočineme na nějaké uštvané lidské tváři.

Záběry nákupních center jsou na začátku tiché, po chvíli se
k nim přidá zvukový záznam rozhovoru dvou lidí, muže a ženy.

ŽENA: Já myslim, že by z toho moh mít radost. U něj sice nikdy nevíš, to je fakt, ale mám takovej pocit, že tohle by ho mohlo potěšit.

MUŽ: Neměli jsme mu ale přece dát spíš nějakou knížku?

ŽENA: Těch má doma dost, celý tři knihovny. A ještě jednu v kuchyni.

MUŽ: A jak ty to víš?

Žena se na chvíli odmlčí.

ŽENA: Řikal to.

MUŽ: Tys byla někdy u něj doma?

ŽENA (zaváhá): Ne.

Odmlčí se oba, slyšíme jen jejich tiché dýchání.

ŽENA: Dám ten poukaz do obálky a hodíme mu to do schránky. Ten dárek jim pak pošlou jeho jménem.

MUŽ: Takže tři knihovny.

ŽENA: Snad to těm chudákum pomůže. Vždyt’ oni tam žijou v hroznejch podmínkách.

MUŽ: A ještě jednu v kuchyni.

OBRAZ 2
INT. DEN, CHATRČ

Uvnitř je udusaná podlaha z hlíny. Vybavení je
prosté, ale čisté. V rohu rohože na spaní, uprosřed nízká
dřevěná krabice sloužící coby jídelní stůl. Do chatrče
proniká zvenku ostré slunce.

V rohu sedí žena s tmavou barvou pleti, Amina (24). Loupe
arašídy, sem tam nějaký schroupe. Občas zlobně střelí
pohledem po muži, Nwankovi (27), který se rozvaluje na
rohoži v rohu naproti a chrápe.

OBRAZ 3
INT. DEN, CHATRČ

Amina a Nwanko sedí u skromného stolku uprostřed chatrče a
obědvají.

NWANKO: Zdá se mi to trochu přesolený.

AMINA: Sůl nám došla před třema tejdnama.

NWANKO: To maso neni moc dovařený.

AMINA: To jsou sladký brambory.

OBRAZ 4
INT. NOC, CHATRČ

Nwanko leží v rohu na rohoži a chrápe. Amina sedí ve svém
rohu a zašívá díru na Nwankových kalhotách.

OBRAZ 5
EXT. DEN, PŘED CHATRČÍ

Nwanko a Amina stojí naproti sobě se založenýma rukama. Oba
vypadají rozzuřeně, jsou zrůžovělí ve tvářích, prudce
oddychují.

AMINA: Na co ty lidi, do prdele, myslej? Co my s ní tady ted’ budem dělat?

NWANKO: A nemohli bysme si ji nechat? Přece bysme ji nějak uživili.

AMINA: Ty se nepostaráš ani sám o sebe! Celý dny chrápeš. Nejsi schopnej sehnat si žádnou práci. Tohle je jen další hladovej krk.

Kamera švenkuje z rozdurděného páru na vedle stojící kozu.
Ta vypadá trochu zaraženě. Čučí do kamery, pak k ní přistoupí a olízne ji. Poté slabě zamečí.
Kamera odšvenkuje zas zpátky na Aminu a Nwanka.

NWANKO: Mně přijde roztomilá. Každý ráno bysme měli mlíko. Dokážeš si to představit?

AMINA: Beztak za chvilku pojde.

NWANKO: Dám na ni pozor. Každý ráno s ní budu chodit nahoru na kopce, aby se napásla.

AMINA: Kecáš. Zejtra po tom ani nevzdechneš.

NWANKO: Slibuju!

AMINA: Co si ty lidi o sobě myslí? Proč nám posílaj něco takovýho?

NWANKO: Budou brzo Vánoce. Na poslední chvíli se páchaj dobrý skutky.

AMINA: Ten chlap, co nám to poslal musel bejt pěknej debil. Víme aspoň, jak se jmenoval?

NWANKO (vytáhne z kapsy kartičku): Byl u toho vzkaz, že je to od Pet-ra Hál-ka.

AMINA: Ten se ještě bude divit.

NWANKO: Dojdu jí pro vodu, vypadá nějak špatně.

AMINA: Ta nám došla dneska ráno. Zkus zajít k jezeru.

NWANKO: Ale dyt’ to je hrozně daleko!

OBRAZ 6
INT. NOC

Amina na sešitou látkovou figurku připichuje cedulku s
jménem Petra Hálka. Chvíli se na ni nežně dívá, pak vytáhne
špendlík a zapíchne ho figurce do hlavy. Slabě se usměje.

OBRAZ 7
EXT. DEN, NA KOPCÍCH

Koza hbitě vybíhá na kopce, které jsou jediné zelené široko
daleko v kraji. Slyšíme, jak kozu stíhají těžké šouravé
kroky. Po chvíli vidíme, že je to Amina (vejde do záběru).
Stírá si pot z čela. V dlouhých záběrech sledujeme kozu, jak
se pase. Amina usedá vedle do trávy, pak ulehá a zavírá oči.

OBRAZ 8
INT. DEN, CHATRČ

Amina sama v chatrči. Pláče. Koza leží na podlaze. Po chvíli
se koza zvedne a olízne Aminˇe ruku. Ta se poleká a zlobně
kozu odežene.

OBRAZ 9
INT. DEN, CHATRČ
Amina s Nwankem sedí vedle sebe na rohožích.

AMINA: Už nemůžu. Nemůžu se o tebe pořád starat.

NWANKO: Já to po tobě přece nechci.

AMINA: Co jsme se vzali, neděláš vůbec nic. Mám už toho dost.

NWANKO: Co jsme se vzali, nepřestalas mě sekýrovat. Jsem už z toho unavenej.

AMINA: Ty, že seš unavenej? Z čeho? Z přemíry spánku? Seš k ničemu.

NWANKO: Já tohle nemusim, poslouchat.

AMINA: To nemusíš.

NWANKO: Taky můžu odejít.

AMINA: Jo a kam?

NWANKO (chvilku se zarazí):No, k mámě.

AMINA: Jo ták, takže ty poběžíš za maminkou? No, prosim, já tě nedržim. Pozdravuj ji ode mě. A vyřiď, že je hnusná stará bréca, co si nedokázala vychovat prase, natož synečka.

NWANKO: To stačí!

Nwanko se zvedá a naštvaně odchází z chatrče. Chce bouchnout
dveřmi, ale ty jsou jen kusem opracovaného dřeva a k
Nwankově zlosti žádný zvuk nevydají.Nwanko rázuje od chatrče pryč, ale sotva ujde pár kroků,
narazí na velmi podobnou chatrč kus od té, kde bydlí s
Aminou. Celý naštvaný odchod tak netrvá déle než pár vteřin.

Nwanko vchází dovnitř. Zde sedí stará žena ve stejném rohu
jako Amina a loupe arašídy.

NWANKO: Nerozumí mi, mami! Nechápe, že jsem složitej.

STARÁ ŽENA: Ale ty můj chudáčku!

OBRAZ 10
INT. DEN, CHATRČ

Amina sedí v chatrči, objímá si kolena a hledí před sebe. Na
Nwankových rohožích ted’ leží koza. Po chvíli začne koza
rohože žoviálně okusovat a žvýkat. Amina to pozoruje. Za chvíli se zvedne a jde kozu obejmout. Ta neustává v
cílevědomém žvýkání.

OBRAZ 11
INT. DEN, OBCHODNÍ CENTRUM

Podobné záběry z vánočně naladěných obchodních center jako
na začátku. Tentokrát se zaměřujeme z výšky více na
lidské hemžení v přízemí.
Opět mimo obraz slyšíme hlasy muže a ženy, zdá se, že ve svém rozhovoru už značně pokročili. Jejich hlasy jsou vzrušenější,
naléhavější.

ŽENA: Řikám tim, že jsem s Petrem nic neměla! Fakt!

MUŽ: Jednou jsi o něm řekla - a to tě cituju - že to je takovej "rozkošnej kudrnáč".

ŽENA: To jsem určitě neřekla.

MUŽ: Ale jo. A taky, že se ti líbí ty jeho blbý kostěný obroučky na brejlích.

V tu chvíli se v davu zaměříme na kudrnatého muže v dlouhém kabátu s kostěnými obroučkami brýlí.

ŽENA: Tohle jsem před tebou určitě nikdy neřekla!

MUŽ: Psalas to jednou Janě.

ŽENA: Ty se mi hrabeš v mobilu?

Vidíme kudrnatého muže, jak se najednou chytá za hlavu a v
zjevné agónii bolesti padá k zemi.

MUŽ: Ne.

ŽENA: Hele, jestli mi nevěříš, zeptej se Petra sám.

MUŽ: Taky že jo. Třeba bude lhát o něco líp než ty.

Kudrnatý muž sebou škube na zemi. Lidé kolem něj procházejí,
nikdo si ho nevšímá. Hádka muže a ženy postupně umlká, do
zvukového popředí se dostávají zvuky obchodního centra,
hlavně pak koleda Dej Bůh štěstí tomu domu, kterou v
obchodním centru vyřvává rádio.