Ciel udělal jedinou chybu. Statistika přitom mluvila pro něj, když někdo říká, že se zabije, v 99,99% to nemá v úmyslu. Navíc se jednalo o malého chlapce, tam je pravděpodobnost ještě mnohem menší, kolik toho děti nažvaní. Jenže ačkoliv to byla nehoda a chlapec byl jenom nešikovný, opravdu zemřel a Ciel mu nepřišel na pomoc.
Tehdy měl Ciel na starosti pár lidí, maličkou oblast, spoustu času pro sebe – tedy času bez lidí.
Za trest musí Ciel vyrazit kdykoliv někdo řekne, že se zabije. Žádná malá oblast, kdekoliv na světě, žádný odpočinek. A hlavně, nemůže si vybrat jestli bude vidět nebo ne. Vždy vidět je. Po příletu na místo musí jednat rychle. Je to vlastně jako záchranka, prohlédnout si mysl toho, kdo se chce zabít (nebo to tvrdí) a v několika větách najít důvody, co mu pomůžou, evokovat pro něj důležitý pocit či vzpomínku. Zároveň pochopitelně nesmí říct, kdo doopravdy je.
Musí tak čas trávit s lidmi, pořád. Ciel lidi nesnáší, jsou podle něj hloupí. A ačkoliv jim zachraňuje život, nedokáže si při jejich záchraně odpustit cynické komentáře k jejich povaze, k jejich hříchům či k tomu, co ve své mysli vyhodnocují jako nejkrásnější či nejhorší zážitek. Jak moc se patlají v minulosti, jak si v 15 myslí, že je již nic dobrého nečeká. Pochopitelně, skoro vždy se zjeví někde na dětském hřišti nebo v situaci, kde vůbec není potřeba. Protože jak bylo zmíněno, lidi v 99.99% případů nemyslí vážně, když řeknou, že se chtějí zabít.
Jeden malý chlapec, spratek, přišel na to, že když řekne, že se zabije, Ciel se musí objevit. Chlapec žádného jiného kamaráda nemá a proto Ciela volá často...
Rodinná historka
Starší sestra již chodí do školy. Třetí třída, ráda se obává, zda se jí podaří obhájit samé jedničky stejně jako loni. To slovo „obhájit“ sama používá, přidává totiž závažnost tomu, když si doma počítá příklady a učí se zpaměti básničku o tom, že je little hippopotamus, little hippo. Hraje na flétnu i tam si ji učitelé pochvalují, jak je šikovná. Všechno je na ni správné a přesné, dokonce i její dokonale střižená ofina.
Mladší neumí nic a ani nejde učesat. Jsou jí čtyři roky a celé dny jen kreslí obdélníkové postavy indiánů, kterým na hlavu nalepí kusy plastelíny. Vnímá, že Starší má vážnost, kterou ona nemá, jelikož provádí měřitelné výkony, za které ji ostatní chválí. Každý den ukazuje rodičům v žákovské nějaký nový úspěch. Mladší chce také chodit do školy a být hodnocena! Nemůže ale chodit ani do školky, protože má špatnou imunitu. Tak ji doma hlídá babička.
Jenže Mladší prostě chce vysvědčení a žákovskou knížku! Jenže v čem by se dalo čtyřleté dítě známkovat. Babička nakonec vymyslí několik disciplín: papání, pomáhání a spaní. Vše zanáší do sešítku, první žákovské a komentuje krátkými popisy toho, jak to který den proběhlo. Postupně odpadá pomáhání a spaní, jelikož tam by hrozily horší známky – to by si pak Mladší musela lehnout na zem a hystericky ječet a kopat nohama. Zato v papání exceluje. Sleduje, jak díky počtu snědených knedlíků přibývají jedničky, často i s hvězdičkou.
Situace se vyhrotí, když se Starší také začne domáhat známkování za jídlo. Mladší musí zvětšovat porce, aby alespoň v této disciplíně pořád byla nejlepší. Vyhraje. Ve čtyřech letech porazí desetiletou v počtu knedlíků. Porazí i babičku i maminku a tatínka. Stane se z toho její oblíbené číslo při všech rodinných oslavách. Tetičky a všichni ostatní se smějí, když do sebe nasouká třetí nášup. Stane se rodinným žroutem a navždy jím zůstane.
Celá rodina o existenci sešítku ví, dokonce si jej nedávno naskenovali, aby nikdy nebyl ztracen.
Kdykoliv si bude Mladší chtít přidat, klidně za deset či dvacet let, řekne někdo z rodiny „No jo, papání za jedna, viď“. Je to skvělej pocit, fakt.
Žádné komentáře:
Okomentovat