sofistikovaný had Arnold
Byl had Arnold.
Byl velký a byl ve svém domečku.
Většinou nic jiného ke štěstí nepotřeboval, většinou byl prostě rád že je had a že je ve svém domečku.
Poslední dobou to ale nestačilo, nic co dělal nestačilo, aby se cítil prostě dobře ve své kůži. Život už nebyl tak sexy jako dřív. Popíjel kávu ze svého svůdného hrnečku pomalovaného sofistikovaně rozmístěnými tečkami. Byl to ten typ hada, co věřil, že hrneček má osobnost a říká hodně o svém majiteli. A jeho hrníček byl sofistikovaně sexy. Hluboce pohrdal hady, pche, ostuda tohoto označení pro ty lezoucí provázky, co se při koupi hrníčků dívali jenom na cenu, nebo dokonce se smířili s nevkusnými hrníčky, co dostaly k narozeninám.
Od jiných lezoucích provázků.
Několikrát se proplazil kolem své sbírky knih, ale pocítil pouze lehké zalechtání na místě v mozku, kde byl zvyklý cítit silný a hřejivý pocit uspokojení, tak silný a intenzivní, jako čerstvý kravinec.
Dal do přehrávače svoji oblíbenou desku.
Jak se začala skladba rozjíždět, začala se rozjíždět i jeho ústa (to byl usměv).
Zesílil hudbu, zvýšil basy a jeho hadí tělo lehce poskakovalo po podlaze (basy).
Cool pocit se vracel, život byl zase sexy.
Ted´ byl čas ukázat to i těm ostatním loserům.
Arnold si nasadil klobouk a vyrazil do ulic. Pršelo…velmi správným způsobem, Arnold se cítil jako herec v dramatické části filmu. Jako v té části filmu, kdy košile promokne dešťěm, a jsou vám vidět bradavky. Zajisté by byl dobrý herec, lepší než dobrý…on má totiž osobnost, na které by mohl postavu vystavět.
Mohl by hrát klidně prodavače párků a ta postava by měla hloubku, naléhavost…
Arnold vstoupil do baru. Nerozhlížel se, mířil přímo k pultu. I když se nedíval kolem, cítil v šupinách, že ho všichni pozorují. Proto si dal záležet na každém kroku. Každé gesto bylo…hluboké.
Sofistikované.
„Jako obvykle,“ řekl barmanovi.
Barman si nepamatoval, co bylo Arnoldovo jako obvykle, ale z pohledu na něj usoudil, že ať mu dá cokoliv, nebude si stěžovat, protože i když mu dá něco, co není jeho jako obvykle, nedá to najevo, protože by se cítil trapně, že není tak světově známý, aby každý znal jeho jako obvykle.
Zahrával si s myšlenkou dát mu kakao v hrníčku se srdíčky, ale pak se slitoval. Dal Arnoldovi Whisky. Ten na něj spiklenecky mrkl.
Idiot, řekl si barman.
Arnold si všiml dívky stojící na druhém konci baru. Měla odbarvené šupiny na bílo, bylo jasně vidět, že to není její přirozená barva, protože ocásek už byl zabarvený do červena. Zrzka, řekl si…umělina. Zase jedna, co si myslí, že je jedinečná.
Arnold měl velmi nízkou toleranci pro cokoliv, co nebyl on.
A věděl jistě, že ta obarvená zrzka naproti nebyl on, protože od něj stála sakra daleko.
I zrzka naproti si Arnolda všimla, a provokativně si olízla oči.
Zrzka se jmenovala Laura a měla dnes spoustu práce. Chtěla zde najít lásku svého života, milujícího manžela, otce svých dětí, oporu pro těžké chvíle i radosti, pokud možno bruneta. Zaujal ji had na druhém konci baru, líbila se jí suverénnost, s jakou požádal barmana o drink, jiskra, co mu zářila z očí, sečtělost zapsaná v tváři, elegance, s jakou se připlazil a…ty nozdry.
Jeho nozdry byly dechberoucí.
Díval se na ni.
Laura věděla, že její velká příležitost byla teď, už nikdy nemusí přijít. Proto se do pohledu, který mu věnovala, snažila dát všechno, co v ní bylo-roztomilost, inteligenci, smysl pro humor, zodpovědnost, koketnost a taky to že umí dobře vařit a že je výborná milenka.
Kombinace všech těchto vlastností v jediném pohledu Arnolda srazila z barové stoličky.
Laura to brala jako výzvu a připlazila se k němu.
Arnold se zvedl a urovnal si sako.
Laura se koketně opřela o bar, zapálila si cigaretu a strčila si ji do nosní dírky.
„Ahoj námořníku,“ řekla (vždycky chtěla takhle započít konverzaci).
„Ahoj chobotnice,“ řekl Arnold, který vždy chtěl, aby s ním byla započata konverzace takto, ale neměl připravenou odpověď.
Laura nevěděla co říct.
Arnold taky ne.
„Myslím takovej ten hezkej typ chobotnice.“
Laura se začervenala. Potom se mu podívala hluboko do očí a koketně vyfoukla kouř. Začínala cítit pevnou půdu pod ocasem. Už je to doma cítila to! Manželství, láska, děti, majetek, už je to tady! Je to tady a dívá se jí to do očí.
Arnold se jí díval do očí. Zahlédl v nich vlastní odraz, potom se zase zadíval na ni, potom na svůj odraz.
Zachvátila ho naléhavá touha.
Naléhavá touha sehnat větší zrcadlo, než byly její zorničky.
„Sbohem, maličká.“
„Nééé!“ Zakřičela Laura.
Celý bar se na ně otočil.
Laura se znovu začervenala. Potom si nervozně odkašlala,
„Chtěla jsem říct, nač spěchat?“
„Musím se vidět s někým…velmi důležitým,“ věnoval ji jedno mrknutí a potom se odplazil ze dveří.
Sofistikovaně.
Laura, plačící, se doplazila spátky na svoje místo. Barman se na ní usmál, „Můžu pro vás něco udělat, madam?“
„Jo…doneste mi pití.“
„Co to bude?“
„Doneste mi…to jak si většinou pije ten chlapák, jak teď odešel.“
Barman odešel. Za chvilku se vrátil a na stůl položil růžový hrníček s kouřícím kakaem.
„Chcete k tomu kokino?“
Arnold za sebou zabouchnul dveře od bytu.
Dlouho, dlouho se díval do zrcadla.
Byl to dobrý pocit.
Sundal si klobouk, vyčistil si jedový zub, vyčůral se, oblíkl si pyžamo a šel si lehnout do své postele. Uvažoval, že si koupí nějaká jiné zrcadlo, větší, to je důležité.
Nějaké sofistikované.
Byl had Arnold.
Byl velký a byl ve svém domečku.
Většinou nic jiného ke štěstí nepotřeboval, většinou byl prostě rád že je had a že je ve svém domečku.
Poslední dobou to ale nestačilo, nic co dělal nestačilo, aby se cítil prostě dobře ve své kůži. Život už nebyl tak sexy jako dřív. Popíjel kávu ze svého svůdného hrnečku pomalovaného sofistikovaně rozmístěnými tečkami. Byl to ten typ hada, co věřil, že hrneček má osobnost a říká hodně o svém majiteli. A jeho hrníček byl sofistikovaně sexy. Hluboce pohrdal hady, pche, ostuda tohoto označení pro ty lezoucí provázky, co se při koupi hrníčků dívali jenom na cenu, nebo dokonce se smířili s nevkusnými hrníčky, co dostaly k narozeninám.
Od jiných lezoucích provázků.
Několikrát se proplazil kolem své sbírky knih, ale pocítil pouze lehké zalechtání na místě v mozku, kde byl zvyklý cítit silný a hřejivý pocit uspokojení, tak silný a intenzivní, jako čerstvý kravinec.
Dal do přehrávače svoji oblíbenou desku.
Jak se začala skladba rozjíždět, začala se rozjíždět i jeho ústa (to byl usměv).
Zesílil hudbu, zvýšil basy a jeho hadí tělo lehce poskakovalo po podlaze (basy).
Cool pocit se vracel, život byl zase sexy.
Ted´ byl čas ukázat to i těm ostatním loserům.
Arnold si nasadil klobouk a vyrazil do ulic. Pršelo…velmi správným způsobem, Arnold se cítil jako herec v dramatické části filmu. Jako v té části filmu, kdy košile promokne dešťěm, a jsou vám vidět bradavky. Zajisté by byl dobrý herec, lepší než dobrý…on má totiž osobnost, na které by mohl postavu vystavět.
Mohl by hrát klidně prodavače párků a ta postava by měla hloubku, naléhavost…
Arnold vstoupil do baru. Nerozhlížel se, mířil přímo k pultu. I když se nedíval kolem, cítil v šupinách, že ho všichni pozorují. Proto si dal záležet na každém kroku. Každé gesto bylo…hluboké.
Sofistikované.
„Jako obvykle,“ řekl barmanovi.
Barman si nepamatoval, co bylo Arnoldovo jako obvykle, ale z pohledu na něj usoudil, že ať mu dá cokoliv, nebude si stěžovat, protože i když mu dá něco, co není jeho jako obvykle, nedá to najevo, protože by se cítil trapně, že není tak světově známý, aby každý znal jeho jako obvykle.
Zahrával si s myšlenkou dát mu kakao v hrníčku se srdíčky, ale pak se slitoval. Dal Arnoldovi Whisky. Ten na něj spiklenecky mrkl.
Idiot, řekl si barman.
Arnold si všiml dívky stojící na druhém konci baru. Měla odbarvené šupiny na bílo, bylo jasně vidět, že to není její přirozená barva, protože ocásek už byl zabarvený do červena. Zrzka, řekl si…umělina. Zase jedna, co si myslí, že je jedinečná.
Arnold měl velmi nízkou toleranci pro cokoliv, co nebyl on.
A věděl jistě, že ta obarvená zrzka naproti nebyl on, protože od něj stála sakra daleko.
I zrzka naproti si Arnolda všimla, a provokativně si olízla oči.
Zrzka se jmenovala Laura a měla dnes spoustu práce. Chtěla zde najít lásku svého života, milujícího manžela, otce svých dětí, oporu pro těžké chvíle i radosti, pokud možno bruneta. Zaujal ji had na druhém konci baru, líbila se jí suverénnost, s jakou požádal barmana o drink, jiskra, co mu zářila z očí, sečtělost zapsaná v tváři, elegance, s jakou se připlazil a…ty nozdry.
Jeho nozdry byly dechberoucí.
Díval se na ni.
Laura věděla, že její velká příležitost byla teď, už nikdy nemusí přijít. Proto se do pohledu, který mu věnovala, snažila dát všechno, co v ní bylo-roztomilost, inteligenci, smysl pro humor, zodpovědnost, koketnost a taky to že umí dobře vařit a že je výborná milenka.
Kombinace všech těchto vlastností v jediném pohledu Arnolda srazila z barové stoličky.
Laura to brala jako výzvu a připlazila se k němu.
Arnold se zvedl a urovnal si sako.
Laura se koketně opřela o bar, zapálila si cigaretu a strčila si ji do nosní dírky.
„Ahoj námořníku,“ řekla (vždycky chtěla takhle započít konverzaci).
„Ahoj chobotnice,“ řekl Arnold, který vždy chtěl, aby s ním byla započata konverzace takto, ale neměl připravenou odpověď.
Laura nevěděla co říct.
Arnold taky ne.
„Myslím takovej ten hezkej typ chobotnice.“
Laura se začervenala. Potom se mu podívala hluboko do očí a koketně vyfoukla kouř. Začínala cítit pevnou půdu pod ocasem. Už je to doma cítila to! Manželství, láska, děti, majetek, už je to tady! Je to tady a dívá se jí to do očí.
Arnold se jí díval do očí. Zahlédl v nich vlastní odraz, potom se zase zadíval na ni, potom na svůj odraz.
Zachvátila ho naléhavá touha.
Naléhavá touha sehnat větší zrcadlo, než byly její zorničky.
„Sbohem, maličká.“
„Nééé!“ Zakřičela Laura.
Celý bar se na ně otočil.
Laura se znovu začervenala. Potom si nervozně odkašlala,
„Chtěla jsem říct, nač spěchat?“
„Musím se vidět s někým…velmi důležitým,“ věnoval ji jedno mrknutí a potom se odplazil ze dveří.
Sofistikovaně.
Laura, plačící, se doplazila spátky na svoje místo. Barman se na ní usmál, „Můžu pro vás něco udělat, madam?“
„Jo…doneste mi pití.“
„Co to bude?“
„Doneste mi…to jak si většinou pije ten chlapák, jak teď odešel.“
Barman odešel. Za chvilku se vrátil a na stůl položil růžový hrníček s kouřícím kakaem.
„Chcete k tomu kokino?“
Arnold za sebou zabouchnul dveře od bytu.
Dlouho, dlouho se díval do zrcadla.
Byl to dobrý pocit.
Sundal si klobouk, vyčistil si jedový zub, vyčůral se, oblíkl si pyžamo a šel si lehnout do své postele. Uvažoval, že si koupí nějaká jiné zrcadlo, větší, to je důležité.
Nějaké sofistikované.
Žádné komentáře:
Okomentovat