Tatiana Rubášová

Dělníci 

 „Vezmu to trochu zeširoka, jestli vám to nebude vadit. Já to mam po tátovi, tohle. Musim to pěkně vzít od začátku, i s těma věcma, co s tim třeba zdánlivě nesouvisej, ale pro mě jsou důležitý. Protože nebejt jich, tak by se to třeba vůbec nestalo, chápete. Ale vy mi rozumíte, vypadáte jako hodný chlapy. Na znásilněnou holku holt poslalo oddělení někoho s citlivym přístupem, co. No jo.

Tak abych začala. Můžu si zapálit?

Bylo léto. Všichni najednou mluvili o fesťácích, jako kdyby nic jinýho neexistovalo...

Co? Jako o festivalech! Vyste to nikdy neslyšeli? Byla půlka prázdnin, všichni už někde byli. Začalo mi to bejt blbý. Rozhodla jsem se, že se vydam na PL107. To je ta malá, co ji teď vzali do Federace, bylo to v novinách. Říkaj jí Koule. Brzo pochopíte proč.

Vona má bohužel lehce překysličenou atmosféru, na což dost brzo přišly smažky a od tý doby se tam pořádají jenom takový akce. Nic proti, já abych se trochu uvolnila, potřebuju do sebe taky něco dostat, jestli chápete. Koule totiž dostala svůj název od toho... jo, to taky, že je kulatá... ale hlavně díky tvaru tablety, která se tam všude dát dostat. Ten překysličenej vzduch zrychluje nástup účinků a taky je dost výrazně prodlužuje. Ale na to si vemte někoho jinýho, o tom já vám vykládat nebudu.

Máma z toho právě odvařená nebyla, to teda ne. Sice procestovala v mym věku půlku kvadrantů, ale to byla prej jiná doba, říká. Lidi byli ještě celý vycukaný z toho, že se dá jezdit jinam než za hranice naší Gammy a bylo bezpečný si někoho stopnout. To bylo po kvadrantovejch válkách. Uvolněná doba. Mír, láska, přátelství, víte co. Teď ale venku čekaj jiný kamarádi, tvrdí.

Měla pravdu. To už teď vim taky.

Jeden takovej se na mě pověsil asi v půlce cesty. Přestupovala sem několikrát, abych to měla co nejlevnější, klasickej studentskej postup. Jenže on na studenta nevypadal, vypadal spíš na Dělníka. Hrozně jsem se bála, aby to nebyl Dělník. Jo, jo... tentokrát mě nepřekvapuje, že jste o nich neslyšeli. Když se tehdy stavěly ty letoviska na Deltě, najali na to levnou pracovní sílu, z východních sektorů. A když tam tak kopali a vrtali, něco divnýho navrtali, plyn nebo co, půlka z nich zařvala
a s půlkou se něco zvláštního stalo.

Více méně jim hráblo. Poznalo se to hlavně na očích. Už nebyli schopný pracovat, ale pořád
v nich zůstal ten pocit, že jsou najatý dělníci.

Federace nevěděla, co s nima, nebezpečný tehdy nebyli, akorát s sebou pořád tahali různý věci, kusy rour, lopaty přes rameno a podobně. No tak je pustila. Jenže takoví zvláštní existence, co neví, co se sebou, za chvíli stejně začnou dělat divný věci. To prostě jinak nejde.

Zpočátku to nic nebylo, nějaký příležitostný rvačky, když jim někdo v hospodě nadával do magorů. Většinou ho prostě přetáhli tou svojí lopatou nebo kusem roury. Jenže pak se šířily děsivý historky. Dělníci začali sledovat lidi. Nic nedělali, jenom se tak za lidma, hlavně za holkama, apaticky táhli.

S tim svym vercajkem na rameni, dovete si to představit? Kdo to zažil, říkal, že z toho naskakuje husí kůže. Mají prej upřenej nelidskej pohled a skoro nemrkaj. Nějaká holka to přirovnala ke dvěma malejm televizním obrazovkám, ve kterejch se přerušilo vysílání a jenom v nich tak šumí.

Viděla jsem jeden vtipnej televizní pořad, kde se o tom bavili. Jako proč to ty Dělníci dělaj, proč sledujou ty lidi a hlavně mladý holky. Jeden psycholog, co vede na Alfě ústav pro sexuální delikventy, nějaký dva u sebe měl a došel k závěru, že dělají jenom to, co mají v sobě z podstaty zakódovaný. Bejt dělníkem podle něj totiž znamená, že když seš takhle opřenej v příkopu o lopatu
a nemáš co dělat, sleduješ hezký holky, co kolem choděj.

Praštěný vysvětlení, no ne? Ale něco na tom možná bude.

Každopádně policajti, teda vaši kolegové, s tim nikdy nic nedělali a taky nemohli. Oni Dělníci jaktěživo nikomu neublížili. Pokud nepočítáte to, že pár holek vystrašili k smrti těma šumícíma očima.

Ten muj šel za mnou, i když jsme dorazili na Kouli, teda PL107. Na zádech nesl nějakej splasklej pytel. Říkala sem si, že to třeba neni Dělník, že sem jenom paranoidní z těch mámimo řečí
o kamarádech. To pak vidíte kamaráda vidíte za každym rohem. Ale byla sem opatrná. Šoural se
za mnou a já se ho snažila vždycky dostat před sebe. Zavazovala sem si tkaničku, znáte to. Ale
v jednom takovym podchodu... on... no prostě... hele, chlapi, už je toho na mě docela moc... trochu si vydechnu, jo?

Jo, dam si. Něco jinýho než vodu asi nemáte, co. To nevadí.

Nebyl to ani podchod, spíš průchod. Dlouhej a tmavej, pod takovym mostkem. Chlapa sem si držela pořád před sebou, ale najednou začal zpomalovat a když byl na mý úrovni a já zase chtěla udělat úhybnej manévr, tak se na mě otočil. Pánové, chtěla bych vás vidět, jak byste se v mý situaci zachovali.

Viděla jsem ty jeho oči a kromě toho, že měly ty holky pravdu, že byly prázdný a nelidský a nic víc než obraz bez signálu v nich nebylo, tak bych přísahala, že v nich občas tak jako přeskočilo. Jako náznak něčeho konkrétního, nějakýho předchozího obrazu, nejspíš toho člověka, kterym byl předtim. Ale jenom to tak problikávalo.

Když ke mně začal vztahovat ruce, vzpamatovala jsem se.

- Co chceš? Já nic nemam! Klidně si mě prohledej! křičela jsem na něj, ale neznělo to moc jako já. Byl to nějakej autopilot, já se krčila ve skrýši vlastního těla. Byla sem strachy mimo. Ten moment, kdy se máte ve snu probudit a šťastně oddechovat s propocenejma zádama ve vlastní ložnici.

A pak mi odpověděl.

Hlas Dělníka se nedá popsat. Předtim se myslelo, že nemluvěj. Takže jsem nejspíš první, kdo ho slyšel a divim se, že mi z toho taky nešplouchá na maják. Zněl šeptavě, prosebně a tak nějak dětsky. Až skoro něžně. Mrazilo z toho v zádech.

- Podpaží, řekl. Jo, já vim, že to zní divně.

- Podpaží, opakoval.

- Chci tvoje podpaží. Mumlal něco o tom, že to je to nejcennější, co mám. Nevěděla jsem, jak chce docílit toho, aby měl moje podpaží a ani jsem o tom nechtěla přemýšlet. Až v tu chvíli jsem si všimla, že má erekci.

Vzal ten pytel a bylo najednou jasný, že to neni pytel, ale svěrací kazajka. Podle mě je do nich zavírali po tý nehodě na Deltě. Svázal mi s ní ruce tak, že jsem je měla složený nahoře za krkem. Litovala sem, že sem si na cestu vzala jenom takový lehký triko bez rukávů. Byly tropický vedra
a vedra na Gammě jsou úplně jiný než vedra jinde. Opřel mě o zeď toho mostku. Byla studená.

Prakticky jsem se nemohla bránit; podpaží měl odhalený přímo před sebou. Začal je hladit. Nejdřív jenom ukazováčkem, jako by se dotýkal něčeho hrozně vzácnýho. Tak trochu u toho kňučel, jako pes. Pak je olízl. To už jsem začala třást a děsila se toho, co ještě může přijít.

U boku mu cvaknul nějakej zvuk. Rybička. Takovej ten malej otevírací nožík.

- Do hajzlu, panikařila sem.

- Do hajzlu! Do hajzlu!

Zatimco ho pomalu zvedal, slyšela sem, jak se mi omlouvá. Tou něžnou dětskou šeptavou fistulkou.

- Promiň, nemůžu za to. Vážně za to nemůžu. Jenom se tady opři o tu zeď. Neboj se, vydrž to chviličku. Nebraň se. Nechci ti ublížit.

Řeknu vám, pánové, když vás někdo chce o něčem takovym přesvědčit, můžete dát jed na to, že vás čeká peklo.

Nechtěla sem tak křičet, obyčejně zvládam bolest dobře, ale když se mi zařízl poprvý do kůže, nedalo se to vydržet. Přicházela jsem o to nejcennější, co podle Dělníka mám. Omdlela sem. Byla to jediná cesta, jak to opustit. Jak utýct z toho neskutečnýho, co se mi děje, zapomenout na funícího Dělníka s láskyplným výrazem ve tváři a teplou lepkavou krev, která se pomalu vpíjela do trička.

V nemocnici sem byla asi měsíc. Řekli mi, jak mě našli. A co se mnou pak pravděpodobně ještě dělal. Máma proseděla u mý postele tři dny, co jsem byla bez sebe. Pak mě ještě krmila, měla jsem obvazy od loktů po krk a každej pohyb ruky bolel. Ani jednou se nevracela k tomu, co bylo, nic mi nevyčítala, jenom u mě pořád seděla a tvářila se statečně. Než mě převezli sem.

A to je tak asi všechno. Policajty za mnou celou dobu nepouštěli, až teď vás. Novinářům o tom zakázali psát, aby lidi nezačali jančit.

Mam docela hezkej pokoj, že jo? Jsem tady zatim ještě nejnormálnější, podle toho, co tak potkávam na chodbách. Doktoři říkají, že u mě proměna skončí do půl roku. Postupně budu zapomínat, až ztratim úplně sama sebe. V očích budu mít jenom náznaky někoho, kým sem byla.
Už sem ten pohled jednou viděla.

Díky mě se přišlo na to, že ta bílkovina, která to způsobuje, se přenáší pohlavním stykem. Stejnou látku obsahuje i ten plyn, kterýho se nadejchali Dělníci na Deltě. Teď ji budou zkoumat, aby našli případný protilátky. Asi totiž nebudu první případ. Podle expertů se jejich útoky budou množit, takže tu transformaci prej pojmenujou po mně. To je hezký, ne? Možná pak po mě ponese jméno i tohle sanatorium.

Od jednoho doktora sem slyšela, že Dělníci ztrácej zábrany. Proto už se jenom tak neplouží, ale na holku i šáhnou. Má to něco společnýho s hormonama, těma ženskýma. Jakmile se v létě zpotí, Dělník ucítí estrogeny a už se nezná. Proto asi taky to moje podpaží. Neví se, jestli půjdou vždycky po tom samym, možná ten muj byl na tohle nějak zvlášť ujetej. Na to se asi už nepřijde. Leda, že by ho chytli. 'Ale šance na to je malá, slečno,' takhle mi to řekli. No tak jo.

Vy se asi teď zeptáte, proč to beru tak klidně. Ptá se na to tady každej. Možná je to už součástí tý proměny. Já nevim. Nejspíš bych měla bejt naštvaná na to, co se mi stalo. Ale je těžký, zlobit se. Stalo se to kvůli tolika věcem, který sem vám tu odvykládala a který už nejdou změnit. Takže zlobit se prostě nemá cenu. Chtěla bych už jenom jednu věc. Jestli vám to takhle můžu povědět.
To, co mi tu chybí a nevim, jak si to obstarat. Tady mi to nechtějí dát, nesmim u sebe mít nic, čim bych si mohla ublížit. I tyhle cigára mi sem pašuje máma tajně.

Nemáte, chlapi, doma nějaký kladivo? Nebo kousek roury. Nechci tim nikomu ublížit, ani sobě. Jen to mít u sebe. Potřebuju to. Cítim, že to potřebuju, nedokážu to vysvětlit. Nebojte, dam na to pozor. Jenom mi to přineste, jo? A nikomu to neříkejte. Prosím. Nic s tim neudělam, jenom si to takhle dam hezky k sobě. Budu to opatrovat jako to nejcennější, co mám.“