Rodinná story
My se v rodině mezi sebou skoro nebavíme, je to zkrátka jednou z našich hlavních charakteristik. Když někdo po někom něco chce, je ten druhej nasranej, že ho někdo otravuje. Proto napíšu jen pár fragmentů, na který si pamatuju a který si třeba někdy zopakujeme, když se výjimečně sejdeme a výjimečně máme dobrou náladu.
Když mi byl asi rok, naši si pořídili barevnou televizi, jenže já jsem si hned pohrál s knoflíčky a na televizi se ztratil zvuk. Nějakou dobu tak rodina pozorovala na nové barevné televizi obraz a na černobílé hrál zvuk. Než někomu došlo, že by třeba stačilo novou telku zesílit.
Když jsem byl maličkej, byli jsme na dovolený v Maďarsku. Vykadil jsem se tam na pláži a můj otec s jeho kamarádem křičeli zpovzdálí na mámu: „Paní! Seberte si to hovno!“
Babička často vykládá o rozvodu s mym dědou. Ten si našel novou ženskou a nastěhoval se s ní do baráku, ale pořád se tak nějak nemohl rozhodnout, která žena je vlastně ta pravá. Tak babičce navrhl, že by vždycky byl čtrnáct dní s ní a čtrnáct dní s tou druhou. Po tomhle rozhovoru bábinka konečně podala úřední žádost o rozvod.
Táta rád vzpomíná na to, jak se vyhnul vojně. Doktorka v komisi byla shodou okolností známou jeho matky. Zkoušela, jak otec slyší, takže vždycky nesrozumitelně řekla „huhly huhly“, otec nechápal a pokaždý se zeptal: „Cože? Já vám nerozumim.“ Doktorka ještě dvakrát něco zahuhlala, pak se otočila ke zbytku komise a řekla: „Ten je hluchej jak poleno.“
Jako malýho mě rodiče a bratři obvinili ze zničení malýho stolního hokeje, ale já to nebyl. Přiznal jsem v slzách až po nátlaku v estébáckym stylu. Dodnes nevím, kdo to udělal.
Táta se jmenuje Miroslav a jeho sestra Irena. Máma se jmenuje Irena a její bratr Miroslav.
Moje jediná vzpomínka na strejdu se datuje do mých čtyř pěti let. Strejda přišel na návštěvu, posadil se v kuchyni ke stolu, mrknul na mě a na ex vypil lahvičku maggi. Dneska už by se to stát nemohlo – maggi nepoužíváme a strejda je dávno po smrti.
Kdysi dávno byla máma na nákupu v Prioru, šla domů a celou cestu měla zvláštní pocit, že chtěla ještě něco koupit, že na něco zapomněla. Až když přišla domů a přepočítala syny, vzpomněla si, že mě nechala v kočárku před obchodem. A něco podobnýho se stalo i tátovi, kterej dědečkovi spadl ze saní a až když přišel domů, upozornila ho babička, že mu něco chybí. Někdy si říkám, že nás oba vyměnili...
Jeden kamarád mi říkal, že potkal mýho otce v hospodě a ten se ho zeptal, jestli náhodou nejsem teplej. Nikdy jsem se nesvěřoval, když jsem měl děvče a naši se nikdy neptali.
Žádné komentáře:
Okomentovat