Za záclonkou
Civěl
jsem na obraz, na kterém byla namalovaná žlutá krychle a tři
neurčité rozmazané fleky. Popiska ke kresbě hrdě hlásala, že
jde o dílo s názvem „Pocit existencionální samoty
v předimenzovaném universu“. Výhružně blikající
protipožární kontrolka potlačila mou neodolatelnou chuť zapálit
si cigaretu. Rozhlédl jsem se po výstavním sále, kde mladí
umělci vystavovali cosi, co přední kritici označovali za moderní
umění nového věku a laická veřejnost snadno zaměňovala
s čmáráním šimpanzů po odpolední svačině v místní
zoo. Ale já tu nebyl, abych hodnotil současnou uměleckou scénu.
Připletl jsem k rozhovoru dvou přepudrovaných dam ve
středních letech a klábosil s nimi o Kafkovi, kterého jsem
v životě nečetl. Zoufale jsem potřeboval alibi.
Má přítelkyně měla být už
touto dobou mrtvá. Nájemní vrazi prý pracují rychle a přesně.
Za ten balík, co si účtují, odvedou špičkovou práci. Nehrozí
žádný rozstřílený mozek na stropě pokoje, roztahané
vnitřnosti po naleštěných parketách nebo jiné sadistické
praktiky. Čistě a bezbolestně. Tak mi to bylo slíbeno. Dřív než
mě odsoudíte jako bestii, která se chce zbavit své milující
ženušky, počkejte chvíli. Moje přítelkyně se jmenuje (asi bych
si měl už pomalu zvykat používat minulý čas) Klára. Klára
ráda peče jablečné koláče, zvelebuje náš byt, pěstuje
v okenních truhlících pelargonie, chodí na nedělní schůzky
dobročinného spolku, zpívá ve sboru podporujícího svou činností
vietnamské sirotky, pečuje o sebe a miluje mě. Klára je dokonalá
modrooká zrzka, o které se mí přátelé a rodiče vyjadřují, že
je anděl. Každý rozumně smýšlející člověk by Kláře na
důkaz vděku postavil pamětní sochu v parku. Nikdo by ji
nechtěl nechat zabít. Kromě mě.
Problém s živou Klárou
je, že je jako štěnice. Nezbavíte se jí. Slovo rozchod nemá ve
slovníku. Klára je psychopat, beta verze stepfordské paničky a
maniakální bytost. Nikdo nevidí, co se děje v našem útulném
bytečku plném ručně háčkovaných krajek. Moje malé domácí
vězení, každodenní výslechy, kde jsem byl a proč jsem se
opozdil, když obvykle chodím domů v sedm hodin třináct
minut, rozhodování se jestli je hezčí azurová, bleděmodrá nebo
tyrkysová tapeta, její pláč, když si nevšimnu, že koupila nový
přehoz přes postel. A taky její… bití. Ano, má přítelkyně
mě bije. Jsem týraný zdeptaný muž pod pantoflem, jehož první
myšlenka, která ho po příchodu domů napadne, je, že si musí
vzít papuče, aby nezanechal šlápoty na blýskající se podlaze.
Pomalu jsem se blížil k domovu
a vybavoval si každodenní ústrky soukromého očistce s Klárou
a odůvodňoval si správnost svého rozhodnutí. Bůh je mi svědkem,
že se dostanu do pekla, kde budu trpět za porušení
nejzávažnějšího bodu desatera. Kam se ale potom po smrti dostala
Klára?
Když jsem došel k známému
vchodu a prošel chodbou k výtahu, snažil jsem se
chladnokrevně promyslet vývoj nadcházející situace. Zavolám
policii, budu brečet, volat přátelům a rodině, říkat, že
nechápu, co se stalo… Blížil jsem se klíčem k zámku.
V hlavě mi bleskla představa mrtvé Kláry a její ladné bílé
tělo, které bude vypadat jako pohozená panenka, se kterou si
už nikdo nechce hrát. Bude na mě upírat své modré vyhaslé oči?
Přečtu si v nich výčitky, že mě milovala a já to
nedocenil? Budu z jejích pootevřených úst, která jsem ještě
včera líbal, po zbytek života poslouchat výčitky ve snech?
Připomenou mi pihy na jejím nose bolestnou tíhu zrady? Budu se už
moci konečně svobodně nadechnout a prorazit hradbu, kterou kolem
mě postavila a uvěznila za ní?
S třesoucí se rukou jsem
otevřel dveře bytu. Jako první mě do nosu praštila vůně
jablečného koláče. Opatrně jsem vstoupil. Na podlaze leželo
tělo. Nevypadalo ani trochu ladně. Přišel jsem blíž a všiml si
vpíjející se krve do plyšového koberce a kbelíku s vodou
opodál. To nebyla mrtvola mé přítelkyně… Polkl jsem a uslyšel
vtíravou melodii, kterou si kdosi pískal v kuchyni. Musel jsem
se posadit, myslel jsem, že omdlím. „Miláčku, není ti špatně?
Zlatíčko, donesu ti trochu vody, vypadáš jako bys viděl ducha,“
Klára se nade mnou skláněla a její zrzavé lokny jí spadaly na
oblá ramena. Chtělo se mi zvracet. Ano, profesionální zabiják po
sobě nikdy nezanechá stopy a nedovolí, aby oběť trpěla.
Hnědofialová neurčitá hmota na koberci mě přesvědčila o tom,
že Klára si s takovými detaily hlavu nedělá. Uvnitř nitra
mi rozkvetl pocit největšího strachu, jaký jsem kdy zažil. Klára
mi podala sklenici vody. Nasadila si gumové rukavice a obdarovala mě
zářivým úsměvem. Přešla k mrtvole bývalého nájemného
vraha, sklonila se k ní a ledově pronesla: „Modli se, aby to
šlo z toho koberce dolů.“
Žádné komentáře:
Okomentovat